Koupili jsme dům našich snů — ale to, co se stalo o týden později, všechno zničilo

Hledali jsme tento dům skoro dva roky. Prošli jsme desítky inzerátů, projeli stovky kilometrů, hádali se, snili, kreslili na papír, kam dát krb, kam křeslo, kde bude okno do zahrady. A když jsme ho našli — bílé průčelí, starý strom na dvoře, světlé pokoje s okny od podlahy ke stropu — cítila jsem to. Tohle je on. Náš. Místo, kde bude růst naše rodina. Kde budou vonět večeře, kroky bosých nohou po dřevěné podlaze a večerní klid.

Stěhovali jsme se v květnu. Teplo, všechno kvetlo. Chodili jsme po domě jako po muzeu. S obdivem a úctou. Každý detail se zdál být zázrakem. Dokonce i vrzání podlah — útulné.

A pak přišel ten týden. A začalo to.

Nejdřív sousedé. Klepání na dveře — ráno, v neděli, v devět hodin.

— Věděli jste, kam se stěhujete? — zeptala se žena kolem šedesáti, aniž by se představila.

Byla jsem v rozpacích:

— Co tím myslíte?

Odfrkla si:

— Tenhle dům má špatnou pověst. Každé dva roky odtud někdo odchází. Nebo utíká.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechno jsme prověřili. Historii vlastníků, dokumenty — všechno bylo čisté.

Pak — voda. Třetí den praskla najednou trubka. Koupelna zatopila část chodby. Museli jsme všechno vypnout. Mistr, který přijel pozdě večer, jen zavrtěl hlavou:

— Kdo vám to prodal? Tady je systém ještě z osmdesátých let, nikdo na něj nesáhl. Všechno drží zázrakem.

Potom — zápach. Nejprve slabý. Pak — intenzivní. Z půdy. Zavolali jsme odbornou službu. Ukázalo se, že staré větrání je uzavřené. Ve vzduchu se hromadila vlhkost, a kdybychom si toho nevšimli, mohla by vzniknout plíseň.

A nakonec — to nejnepříjemnější. Ke konci týdne přišel dopis. Na jméno předchozího majitele. Otevřela jsem jej, aniž bych se podívala. Uvnitř bylo soudní oznámení. O dluhu. A hrozbě exekuce na majetek. Začali jsme to řešit. Ukázalo se, že s tímto domem byly prováděny podivné transakce. Jeden z dokumentů byl falešný. Banka pozastavila registraci, dokud se vše nevyřeší.

A tak tu sedíme v „našem“ domě. Ve všech krabicích máme to, co jsme si za život nashromáždili. A ve vzduchu je strach. Ne o nábytek. O náš sen.

Dívám se z okna. Na ten starý strom. Stojí tam pevně, stoletý, ani netuší, že ho zase někdo zapojil do nové fáze života jiných lidí, který možná budou muset zase opustit.

Někdy dům snů není dům. Je to iluze. A bolest z jeho ztráty není bolestí prasklin ve zdech, ale trhlin v naší víře. Ve víře, že alespoň něco v životě bude jednoduché — a na dlouho.