Komu je do toho, kolik mám rozvodů? Je snad rozvádět se ostuda?

Teď je mi skoro 52 let. A nejsem vdaná. Přesněji řečeno, byla jsem několikrát, ale teď žiji sama a ničeho nelituji. Jsem — šťastná žena. A zcela jsem v životě uspěla. Ano, už nejsem mladá, avšak nedostatkem mužského zájmu netrpím — muži se o mě stále zajímají, skládají mi komplimenty, zvou mě na večeře. Ale upřímně přiznávám: rodinný život mě prostě unavil. Došla jsem k názoru, že vážné vztahy nechci. Tím spíše legální.

Vdaná jsem byla čtyřikrát. A pokaždé jsem se pro rozvod rozhodla právě já. Nestydím se. Myslím, že je to poctivější než žít v prázdném manželství, ve kterém už dávno není ani láska, ani úcta. Pokud se dva lidé už nedívají stejným směrem, jaký má smysl se držet trosek? Rozejít se — znamená dát si šanci na nový život. Ale soudě podle reakcí okolí, málokdo sdílí mé názory.

Téměř všechny mé kamarádky se domnívají, že žena bez muže jako by vůbec nebyla ženou. Věnují se své rodině až do poslední kapky. Jejich muži to už dávno pochopili a nyní toho využívají: neocení je, nerespektují, někdy je i otevřeně ponižují. Ale kamarádky se přesto snaží zachovat manželství, ospravedlňují hrubost a lhostejnost tím, že „tak je to u všech“. Jsou upřímně přesvědčené: lepší je špatný manžel než žádný.

Já si ale myslím opak. Je mi lépe samotné, než ve vztahu, kde mě neslyší, nechápou a nerespektují. Moje manželství byla různá: první — mladistvá naivita, druhé — pokus „uspět“, třetí — hledání spolehlivého ramene, čtvrté — touha dokázat sobě a ostatním, že ještě umím milovat. Ale pokaždé jsem narazila na to samé: když láska odešla, zůstaly jen domácí návyky, podráždění a lhostejnost. Odešla jsem ne proto, že jsem nechtěla bojovat. Odešla jsem, protože jsem pochopila — už není o co bojovat.

Zpočátku to bylo děsivé. Po prvním rozvodu jsem si myslela, že život skončil, že jsem si na sebe nasadila „nálepku“ rozvedené. Ale čas ukázal: nebyl to konec, ale začátek něčeho nového. S každým dalším rozchodem jsem se méně bála a více se učila slyšet samu sebe. Přestala jsem se ohlížet na cizí názory. Lidé si vždy najdou důvod odsoudit — příliš brzy se vdala, příliš pozdě se rozvedla, příliš mnoho manželů, příliš málo trpělivosti. Ale vždyť to je můj život a žiji ho já.

Teď si vychutnávám svobodu. Probudím se a vím: nikdo nebude reptat, že si příliš dlouho připravuji kávu nebo že jsem šla spát příliš pozdě. Můžu podniknout cestu, aniž bych žádala o svolení a schvalovala trasy. Můžu číst do tří rána, můžu tančit sama v kuchyni. Jsou to maličkosti, ale právě z nich se skládá pocit štěstí.

Někdy mě kamarádky pomlouvají za zády: prý, Marina (říkejme mi tak) „přežila“ čtyři manžely, a stále je sama. Zdá se jim to jako tragédie. Ale já v tom vidím svou svobodu, svou volbu a svou poctivost sama k sobě. Žila jsem různé životy, zkoušela jsem, chybovala, znovu zkoušela. A teď přesně vím, co chci — a co nechci.

A to nejdůležitější — necítím se neúspěšná. Mám děti, mám práci, která mi přináší radost, mám domov, kde je útulno. A ještě mám sama sebe. Tu, která se přestala bát být „jiná než ostatní“.

Možná už se nikdy nevdám. A možná potkám člověka, se kterým budu chtít strávit zbytek života. Ale jedno vím jistě: i když se to nestane, stále budu šťastná.

Vždyť štěstí — to není razítko v pase ani společná fotografie k výročí. Štěstí — je umění být upřímná sama k sobě a žít tak, jak si žádá srdce.

💬 A co si myslíte vy — co je lepší: zůstat v manželství za každou cenu nebo mít odvahu odejít, aby člověk neztratil sám sebe?