Kolem zetě celý život poskakovala nejdřív matka, teď manželka — a teď se to snaží hodit i na mě!

Našla si dcera muže…

Nejprve kolem něj skákala máma, pak začala moje dcera. Ale já to dělat nechci. A to kazí moje vztahy s dcerou.

Volba mé dcery se mi nelíbila už tehdy, když se jen setkali. To, že svobodný muž žije s mámou, není problém, ale to, že nepracuje, už problém je. Má 30 let a ještě si od mámy půjčuje peníze na květiny pro svou dívku. 

Říkala jsem dceři, že s takovým mužem se natrápí, protože je zvyklý, že mu všechno přinášejí na podnose. Neumí ani nechce nic dělat. Říkala jsem jí, že dělá hloupost, protože to není muž, ale želé. Nechceme nic dělat, neumíme nic dělat. Do práce nastoupil, až když ho tam máma vzala za ruku a všechny papíry vyřídila sama. A nepřekvapilo by mě, kdyby za něj i pracovala. 

Dcera se za něj přeci jen vdala. Odešli žít k tchyni, protože si tchyně neuměla představit, že by její zlatíčko žilo někde jinde. Myslím, že tam žena s mámou soupeřily, která obskakuje zeťe víc. 

Jenže před dvěma lety tchyně zemřela. Byt si rozdělili zeť a jeho starší sestra. Mladí dočasně přestěhovali ke mně, chtěli brát hypotéku. Počítala jsem dny, kdy odjedou, protože mě zeť děsně rozčiloval. Dcera si ještě šeptala, abych s ním byla mírnější, vždyť je v zármutku. Jak mírnější ještě?

odstěhovali se do svého bytu, dcera oznámila těhotenství. Znovu jsem se začala strachovat, jak to zvládnou, ale dcera ujistila, že vše spočítali, vše mají pod kontrolou. Bylo těžké tomu uvěřit a jak se ukázalo, nebylo to nadarmo.

Dítě mělo půl roku, když dcera požádala, abych je přichýlila. Ukázalo se, že mateřská a hypotéka je vyčerpaly. Ceny všeho vzrostly, zatímco plat zeťe zůstal stejný. Spěchat s výměnou práce za něco výnosnějšího se mu nechce. 

A dcera ho omlouvá, říká, že je to pro něj těžké, ztratil přeci mámu. Ale to bylo před dvěma lety. Chápu, že takové ztráty zůstávají na celý život, ale po dvou letech se odvolávat na to, že dospělý chlapec přišel o mámu, je přeháňka, myslím si.

Dceři jsem odmítnout nemohla, takže se její rodina přestěhovala ke mně. Svůj byt pronajali, rozpočet se začal srovnávat. Pravdou ale je, že potraviny kupuji já, úhrady také platím já. Zeť někdy domů koupí chleba. Jak tam u sebe žili, si vůbec nedokážu představit.

Avšak jak dlouho ještě budeme schopni žít spolu, nevím, protože atmosféra se každý den stupňuje. Ještě jsem mohla přimhouřit oči, že dcera skáče kolem zeťe, ale ona se mě snaží přinutit taky.

Muž přijde z práce, ona běží, aby ho přivítala u dveří. Přinese mu čisté oblečení do sprchy, zatímco podává večeři, kterou její miláček objednal ráno. Jak skákala po kuchyni s dítětem v jedné ruce a vařečkou ve druhé, je samostatný příběh. 

Zeť přijde, sedne si ke stolu a čeká, až mu naservírují. Ani si chleba sám nevezme, dcera mu ho přinese. Nají se, poděkuje a jde si po svém, a vše opět uklidí žena. 

Aby se večer mohl osprchovat, dcera mě žádá, abych hlídala dítě. A co otec? Vždyť on je vyčerpaný z práce, chudák. Já jsem taky z práce, ale pracuji do dvou hodin, ne do pěti, to je velký rozdíl. A že jsem přišla, přinesla potraviny, a pak převzala dítě, zatímco dcera připravuje jídlo k večeři na přání manžela, se nepočítá, to není práce.

Dcera se s dítětem ocitla v nemocnici, a místo toho, aby se starala o dítě a sebe, volá mi, abych se starala, jestli má zeť co jíst, zda má dost ponožek, spodního prádla. Vařit tak, že se ptám, co chce, naběhnout, uvařit, servírovat, a pak za ním uklidit. 

– Jde ti snad o tolik? On je na to zvyklý, tak to jeho máma dělala, tak to dělám já, – rozčilovala se dcera, když jsem odmítla se tím zabývat. 

Žije jako na dovolené. Vytáhnout z ledničky, co tam je, a ohřát si to, muž v jeho věku zvládne sám. Ještě abych za ním běhala s lžící a kontrolovala, jestli má čisté prádlo. 

Dcera mi během dvou týdnů vyčerpala všechny nervy. Zeťe nenaservírovala jídlo, takže se naobědval v práci nějakých sendvičů. A jednou šel spát vůbec bez večeře, protože nenašel v lednici připravené jídlo a domácí knedlíky uvařit nezvládl. 

– On si přeci zničí žaludek, – plakala do telefonu dcera. 

Držím se z posledních sil, nemohu na to všechno dívat, nemohu to poslouchat a rozhodně se nechci na tom podílet.

A co si o tom všem myslíte vy?