Kolega mě sedm let podkopávala před vedením, a pak mě požádala, abych ji rychle zastoupila na důležité prezentaci. Souhlasila jsem a udělala jsem něco, co jsem sama od sebe nečekala…

Sedm let jsem pracovala v oddělení marketingu. Obyčejná pozice, průměrný plat, žádné kariérní vzestupy. Moje kolegyně během těch sedmi let získala tři povýšení, stala se vedoucí oddělení, jezdila na konference a dostávala prémie.

Přitom pravidelně říkala vedení, že pracuji pomalu. Dělám chyby ve zprávách. Neplním úkoly včas. Na poradách letmo zmiňovala moje údajné chyby a soucitně potřásala hlavou.

A pak přišla za mnou a žádala o pomoc. S prezentací pro klienta. S výpočty pro čtvrtletní zprávu. S analýzou trhu. Říkala, že má nával práce, nestíhá, že jsem přece kolegyně a měla bych ji podpořit.

Pomáhala jsem. Myslela jsem si, že tak mají kolegové pracovat — podporovat se navzájem. Dělala jsem za ni polovinu práce, někdy i celou. Brala moje soubory, lehce upravovala, přidávala své jméno a odevzdávala vedení.

Získávala pochvalu. Prémie. Povýšení.

A o mně říkala, že na víc nemám.

Snažila jsem se odporovat. Ukazovala jsem svou práci, dokazovala, že zvládám dobře. Ale šéf už si o mně utvořil názor — nedostatečně iniciativní, nedostatečně rychlá, průměrný zaměstnanec.

Věřil jí. Byla výrazná, sebevědomá, vždy věděla, co říct. A já — tichá, klidná, nekonfliktní. Pohodlný terč.

Před dvěma měsíci jí byla svěřena důležitá prezentace. Největší klient společnosti, potenciální kontrakt na několik milionů eur. Prezentace před správní radou a zástupci klienta.

Připravovala se měsíc. Chlubila se na poradách, jak to jde. Šéf zářil hrdostí — její nejlepší zaměstnanec je opět na vrcholu.

Dva dny před prezentací ke mně přišla v panice. Řekla, že se stala rodinná záležitost, musí rychle odjet do jiného města. Poprosila mě, abych za ni vystoupila. Všechny materiály jsou připravené, stačí jen přijít a prezentovat. Všechna sláva samozřejmě zůstane jí, ale odvděčí se mi.

Podívala jsem se na ní a pochopila — tohle je moje šance. Jediná šance ukázat, co dokážu.

Souhlasila jsem.

S úlevou vydechla, poslala mi soubory a zmizela. Otevřela jsem prezentaci. Byla dobrá. Velmi dobrá. Protože polovinu ze slidů jsem dělala já před třemi týdny, když mě prosila o pomoc s analýzou.

Den prezentace. Zasedací místnost, správní rada, zástupci klienta, náš generální ředitel. Vyšla jsem k řečnickému pultu a srdce mi zběsile bušilo.

Začala jsem mluvit. Ukazovala slidy, vysvětlovala strategii, uváděla čísla. S každou minutou jsem se cítila sebejistěji. Byla to moje práce. Moje nápady. Moje výpočty.

Prezentace proběhla skvěle. Ředitelé kladli otázky — odpovídala jsem jasně, bez zaváhání. Klient přikyvoval, dělal si poznámky, vypadal spokojeně.

Na závěr mě náš generální ředitel poděkoval a řekl, že je ohromen úrovní přípravy. Jeden z členů řízení dodal, že mu prezentace připomněla tu, kterou jsme ukazovali před třemi měsíci na jiném projektu.

Usmála jsem se a řekla, že jsem tu prezentaci také dělala já. Že obecně většina materiálů našeho oddělení za poslední roky prošla přes moje ruce.

Nastalo ticho. Generální ředitel se zamračil a zeptal se, co tím myslím.

Otevřela jsem notebook a ukázala složku se soubory. Náčrty prezentací s mým jménem a daty vytvoření. Konverzaci, kde mě kolegyně prosila o pomoc. Výchozí verze zpráv před jejími úpravami.

Sedm let práce. Desítky souborů. Všechno s mými metadaty, mými komentáři, mým autorstvím.

Náš přímý nadřízený zblednul. Generální ředitel požádal, abych mu všechny materiály poskytla osobně.

O tři dny později byla kolegyně propuštěna. Oficiální důvod — porušení firemní etiky a přivlastnění si cizího duševního vlastnictví. Nedovolili jí ani odpracovat výpovědní lhůtu.

Mně nabídli její pozici. S navýšením platu o čtyřicet procent. S omluvou za to, že si mého přínosu nevšimli dřív.

Náš vedoucí také dostal napomenutí — za to, že neřídil práci a neviděl, co se děje přímo pod nosem.

Nyní uplynuly dva měsíce. Vedou oddělení, pracuji s velkými klienty, jezdím na konference. Dělám to, co jsem měla dělat před sedmi lety, kdybych nedovolila, aby mě využívali.

Bývalá kolegyně mi napsala na sociálních sítích. Obviňovala mě ze zákeřnosti, z přetvářky. Říkala, že jsem zničila její kariéru z pomsty. Že mě jen žádala o pomoc, a já toho využila, abych ji potopila.

Neodpověděla jsem. Jen jsem ji zablokovala.

Někdy přemýšlím — jednala jsem správně? Možná jsem měla jen prezentovat a mlčet dál? Neodhalit to veřejně?

Pak si ale vzpomínám na sedm let. Sedm let, kdy stoupala po kariérním žebříčku na můj úkor. Dostávala prémie za moji práci. Podkopávala mě před vedením, aby sama vypadala lépe.

A uvědomuji si — udělala jsem správně. Jen jsem ukázala pravdu.

Řekněte upřímně: Zachovala jsem se tvrdě, když jsem kolegyni veřejně odhalila? Nebo jsem měla právo se bránit a ukázat, kdo tu práci všechny ty roky dělal?