Kolega mě požádal, ať nikomu neříkám, že jsem ho viděl na letišti — o týden později mi zavolala jeho žena a položila mi jednu rozhodující otázku

Pracujeme ve stejné firmě asi osm let. Nejsme přátelé — kolegové. Normální pracovní vztahy. Občas spolu obědváme, mluvíme o práci, někdy i o životě. Znám jeho ženu — viděl jsem ji několikrát na firemních akcích. Příjemná žena. Jsou manželé asi dvanáct let, myslím.

Minulé pondělí jsem letěl na služební cestu. Brzký let — v pět ráno na letišti. Stál jsem ve frontě na odbavení a koukal do telefonu.

Zvedl jsem hlavu — a uviděl jsem ho.

Kolega stál u jiné přepážky. S malou taškou. Sám. Chtěl jsem na něj zavolat — zvedl jsem ruku.

Všiml si mě dřív než já jeho. Jeho pohled byl — na vteřinu — zmatený. Pak přišel ke mně. Pozdravil se. Zeptal jsem se — kam letíš. Řekl — pracovně. Stručně, bez podrobností.

Mluvili jsme spolu asi tři minuty. Pak řekl — prosím tě, nikomu neříkej, že jsi mě tady viděl. Hlavně ne mojí ženě. Řeknu jí to sám — jen později.

Překvapilo mě to. Ale řekl jsem — dobře.

Rozešli jsme se — jiné odlety.

Na služební cestě jsem na něj nemyslel. Vrátil jsem se ve středu. Ve čtvrtek jsme se potkali v kanceláři — kývl na mě jako obvykle. Kývl jsem zpátky. Všechno normální.

V pátek večer mi zavolalo neznámé číslo.

Ženský hlas. Představila se — jako kolegova žena. Poznal jsem ji po hlase ještě dřív, než se představila.

Zeptala se — viděl jsem jejího manžela v pondělí ráno.

Na vteřinu jsem mlčel.

Pak jsem řekl — a co se stalo.

Řekla — zmizel. Od pondělí. Nezvedá telefon. V práci řekli, že si vzal volno. Doma není. Nevím, kde je.

Stál jsem u okna. Venku se stmívalo.

Zmizel od pondělí. Vzal si volno — takže to plánoval. Požádal mě, ať mlčím.

Pět dní jeho žena neví, kde je.

Řekl jsem — ano. Viděl jsem ho v pondělí ráno na letišti.

Na vteřinu zmlkla. Pak se tiše zeptala — byl sám.

Řekl jsem — ano. Sám.

Vydechla — bylo to slyšet.

Pak se zeptala — říkal něco. Kam letí, proč.

Řekl jsem — řekl, že pracovně. Nic víc. A požádal mě, abych vám neříkal, že jsem ho viděl.

Dlouhá pauza.

Pak řekla — děkuji. A zavěsila.

Stál jsem tam s telefonem v ruce.

Pět dní. Pět dní nevěděla, kde její muž je. Hledala ho — volala do práce, volala známým. Dostala se až ke mně.

Zavolal jsem kolegovi. Číslo bylo nedostupné.

Napsal jsem zprávu — napiš své ženě. Už pět dní tě hledá.

Nebylo doručeno.

Druhý den jsem přišel do práce. Kolegové říkali — divné, že tu není. Mlčel jsem.

V pondělí se objevil v kanceláři. Jako obvykle — s kávou v ruce, klidný.

Hned jsem k němu přišel. Tiše jsem řekl — v pátek mi volala tvoje žena. Řekl jsem jí, že jsem tě viděl na letišti.

Zastavil se. Podíval se na mě.

Pak řekl — chápu.

Nic víc. Došel ke svému stolu.

Nevím, co se mezi nimi potom stalo. Není to moje věc. O týden později jsem je viděl spolu na parkovišti — přijela pro něj po práci. Mluvili spolu. Do tváří jsem jim neviděl.

Kolega mě zdraví jako obvykle. O tom rozhovoru jsme už nikdy nemluvili.

Nelituji, že jsem to jeho ženě řekl. Pět dní — to už není soukromá věc. To je člověk, kterého hledají.

Ale někdy přemýšlím — co by bylo, kdybych mlčel. A nevím, jestli bych měl pravdu.

Řekněte upřímně — udělal jsem správně, že jsem jeho ženě řekl, kde jsem ho viděl, nebo to nebyla moje věc?