Kočka, která stále čeká na svou majitelku, která odešla do nemocnice před rokem

Sedí na parapetu každý večer. Zírá do prázdné ulice, oči — žluté jako lampy, svítí tichým světlem. Nikdo mu nevysvětlil, kam šla. Jednoduše jednoho dne majitelka nevrátila.

Před rokem.
Kočkám není známo, co to kalendář. Mají — své měření času: vůně, teplo, zvuk kroků.
A její vůně je stále zde. V polštáři. V teplé dečce na křesle. Na hrníčku, ze kterého pila čaj. A ve vzduchu, který čichá každý den, jakoby se snažil zachytit zbytky její přítomnosti.

Nepláče. Kočky neumějí plakat, lidsky. Ale v jeho tichu — je vše. Obchází byt večery, opatrně, jako by se bál něco křehkého narušit. Přistoupí ke dveřím, sedne si. Ticho tak, jako by nechtěl vyděsit návrat.

Někdy mu nechají jídlo. Někdy přijdou cizí, pohladí, laskavě řeknou: «Ty jsi stále tady?». A on se dívá tak, jak umí jen kočky — s moudrou, téměř prastarou touhou, v níž se skrývá očekávání.

Neodchází. I když je okno otevřené. I když ho volají. Protože kdyby se ona vrátila a on tu nebyl — jak by našla cestu zpět? Kdo by ji přivítal? Kdo by zahřál nohy, jako dříve, když přišla unavená a jen řekla: «Nu, zdravím tě, můj malý».

Pamatuje si zvuk jejího hlasu. Pamatuje si, jak se smála, když se snažil dostat do dřezu. Pamatuje si, jak spal na jejím prsou, poslouchaje rytmus srdce. Jak občas plakala — a on si lehl vedle, ticho, bez slov, jen být. Kočky umí být nablízku — jako nikdo jiný.

Uplynul rok.
Dům trochu posedl. Utišil se.
Ale on stále čeká. Protože pro něho ona — neodešla. Jen se zdržela. Možná, že potřebuje trochu více času. A on počká. Vždyť kam by spěchal.

Tak vypadá láska u kočky. Ne ve skocích, ne v mňoukání, ne v laskavosti. Ale v tom, že zůstává. Věrný jejímu křeslu. Její místnosti. Jejímu životu.

A možná, jedné jarní noci ona přece jen otevře dveře. Slabě se usměje. Řekne: «Vyčkal jsi mě?».
A on, jako vždy, tiše se dotkne její tváře svým čelem.
Protože ano. Čekal.
Vždy.