Když stařík upadl přímo uprostřed obchodu, nikdo nepřišel. Všichni předstírali, že nic nevidí. Ale za minutu se stalo něco, co všechny svědky šokovalo
Devadesátiletý dědeček pomalu vešel do obchodu, opíraje se o starou dřevěnou hůl. Každý krok mu činil potíže — nohy se třásly, záda bolela, dech se zrychloval. Ale potřeboval nakoupit potraviny. Byl zvyklý všechno dělat sám, i když věk a samota tížily čím dál víc.
Chodil mezi regály, pečlivě si prohlížel cenovky. Pod čepicí se mu třpytily stříbrné vlasy.
Vzala si bochník chleba, podíval se na cenu, vzdychl a položil ho zpět. Pak vzal balíček másla, chvíli ho držel v ruce — a pak ho tiše vrátil na místo.
— Jak se všechno zdražilo… — zamumlal.
Ještě několik věcí také vrátil zpět, uvědomujíc si, že peníze nemusí stačit ani na to nejzákladnější.
V obchodě bylo hlučno — rozhovory, spěch, telefony. Nikdo si nevšímal staříka, který sotva stál na nohou. Už téměř dorazil na konec uličky, když se náhle zakopl. Ostrá bolest projela nohou a on spadl na studenou podlahu.
— Ach… bolí… — zasténal dědeček, snažící se vstát, ale nohy ho neposlouchaly.
Několik lidí se otočilo — a odvrátilo se.
Žena pokračovala ve výběru jogurtů, muž u pokladny dělal, že se nic nestalo.
Stařík se pokusil znovu vstát — a znovu upadl.
Kolem — lhostejnost. Rty se třásly, oči se zalily slzami. Už se natahovala ruka, jako by prosilo o pomoc, ale nikdo nepřistoupil. Jeden kluk dokonce vytáhl mobil a začal natáčet — zdálo se mu to zábavné.
Vyčerpaný stařík začal plazit se k východu. Jednou rukou se držel hole, druhou se opíral o studené dlaždice. V obchodě zavládlo zvláštní ticho — bylo slyšet jen jeho těžký dech a tlumené sténání.
Plazil se pomalu, bolestně, ale nezastavil se.
Všichni kolem stáli, ale nepomohli. V jejich pohledech byla soucit, ale ne činy.
A najednou k němu přiběhl malý chlapec — kolem pěti let. V ruce držel autíčko.
Poklekl a tiše se zeptal:
— Dědečku, bolí tě to? Kde jsou tvoje děti?
Stařík se na něj podíval a tvář se mu rozjasnila slabým, ale teplým úsměvem.
Chlapeček natáhl ruku, snažící se pomoci mu vstát.
To viděl otec chlapce — přiskočil, zvedl staříka, posadil ho na lavičku a okamžitě zavolal záchranku.
Dokud čekali, malý držel dědečka za ruku a šeptal:
— Neboj se, všechno bude v pořádku.
Když přijela záchranka a odvezla ho, v obchodě zavládlo úplné ticho.
Lidé, kteří ještě před chvílí stáli bez povšimnutí, se nedokázali podívat jeden druhému do očí.
Ten den jen jeden malý chlapec ukázal, co je opravdový lidský čin.
Neprošel kolem.
Nebál se.
Nezaváhal.
V tu chvíli byl jediný, kdo skutečně měl srdce.
