Když se dcera vrátila domů, řekla, že k nám přišla nějaká teta. Tehdy jsem ještě netušila, co skrývá můj muž…

Když jsem se vrátila domů, ještě na chodbě jsem cítila, že něco není v pořádku.
Dcera stála u zdi, nervózně si pohrávala s rukávem a dívala se na mě nějak divně.
– Mami, když jsi byla v práci, přišla k nám nějaká teta.
– Jaká teta? – ještě jsem si ani nesundala kabát.
– Nevím… zvláštní. Věděla, jak se jmenuje náš pes. Řekla, že se táta brzy vrátí.

Nijak jsem na to nereagovala. Rozhodla jsem se počkat, až se manžel vrátí.

Přišel večer, jako by se nic nestalo. Usmál se, políbil dceru a zeptal se, co bude k večeři. Dívala jsem se na něj a uvnitř jsem cítila, jak se všechno stahuje.
– Dnes k nám přišla nějaká žena, – řekla jsem klidně. – Věděla, jak se jmenuje pes.
Ani ho to nepřekvapilo. Jen pokrčil rameny.
– Pravděpodobně si sousedka spletla dveře.

Viděla jsem, jak se vyhýbá mému pohledu. Jak prsty nervózně poklepávají o stůl. A pochopila jsem: lže.
– Sousedka, jo? A proč tedy dcera říkala, že ti předala balíček a žádala, aby nikomu neříkala, že tady byla?

Vzhlédl na mě a poprvé po dlouhé době jsem viděla strach.
– Řekla ti to?..
– Řekla, – odpověděla jsem. – Tak kdo to byl?

Otočil se k oknu. Dlouho mlčel. Pak tiše řekl:
– Jen známá. Nic takového. Pomáhal jsem jí s dokumenty.

Začala jsem se smát. Nervózně, tlumeně.
– Samozřejmě. A kvůli tomu musíš přijít k nám domů, když tam nejsem? Prosit dítě, aby mlčelo? Uvědomuješ si, že si teď myslí? Že táta dělá něco, o čem se mámě říkat nesmí?

Neodpověděl. Stál s rukama sevřenýma v pěst.
– Ty vždycky všechno přeháníš, – řekl nakonec. – Nic mezi námi není.
– A všiml sis, že «mezi námi» taky už skoro nic není?

Skopil oči. Cítila jsem, jak zlost nahrazuje prázdnota. Ani ne bolest — prostě únava.
Dcera si hrála s hračkami v sousedním pokoji. Její smích zněl tiše, jako by z jiného života.
Stála jsem v kuchyni, dívala jsem se na člověka, se kterým jsem žila deset let, a přemýšlela: jak jsme k tomu dospěli? Kdy se důvěra změnila v podezření a rozhovory — v mlčení?

Později, když usnula, jsem se zeptala:
– Proč jsi mi prostě neřekl pravdu?
– Protože jsem věděl, že bys to nepochopila, – odpověděl.

Chtěla jsem říct, že bych pochopila všechno kromě lži. Ale mlčela jsem.
Té noci jsem dlouho seděla u okna, poslouchala, jak vedle mě spí, a poprvé jsem si pomyslela, že nás možná už nelze zachránit.

Teď žijeme pod jednou střechou, ale jako na opačných stranách zdi.
Snaží se, mluví o budoucnosti, usmívá se, ale já už nevěřím.
Protože když člověk jednou přijde domů cizí — zpátky svým se už nestane.

A pořád nad tím přemýšlím: co je horší — zjistit pravdu, která zraňuje, nebo žít v krásné lži, kde aspoň nebolí?
A co si myslíte vy?