Když mi diagnostikovali nemoc, hned jsem nepochopila, co je strašidelnější — samotná nemoc nebo to, co přijde dál…

Lékař mluvil klidně. Fáze. Léčba. Šance. Vedlejší účinky. Kývala jsem, kladla otázky, držela se. Vyšla jsem z nemocnice a první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem zavolala manželovi. Zdálo se mi, že když jen řekne: «Jsem tady,» bude mi lépe.

Přijel večer. Posadil se naproti mně v kuchyni. Všechno jsem mu řekla. Poslouchal mlčky. Pak řekl:

– Zvládneme to.

Tehdy jsem tomu věřila.

Byli jsme manželé osm let. Ne dokonalá, ale obyčejná rodina. Pracovali jsme, spláceli hypotéku, o víkendech jezdili ke kamarádům. Plánovali jsme dítě, až se «všechno ustálí». Opravdu jsem si myslela, že mám pevné manželství.

Za pár dní byl jiný. Začal více mlčet. Zůstával v práci déle. Nedíval se mi do očí. Přisuzovala jsem to strachu. No opravdu, kdo by se nebál, když slyší slovo «rakaovina».

První chemoterapie proběhla těžce. Bylo mi nevolno, měla jsem závratě. Ležela jsem doma a čekala, že přijde, sedne si vedle mě, vezme mě za ruku. Přišel pozdě a řekl, že je unavený.

Za týden jsem si všimla, že v jeho skříni je méně věcí. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdálo. Pak jsem viděla tašku. Otevřenou.

Zeptala jsem se:

– Odjíždíš?

Dlouho mlčel. A potom řekl něco, na co nikdy nezapomenu:

– Jsem ještě příliš mladý na to, abych žil s nemocnou ženou. Promiň. Nejsem na to připravený.

Dívala jsem se na něj a nechápala jsem, jak je to vůbec možné. Jak to může říct nahlas. Nekřičela jsem. Neměla jsem sílu. Jen jsem se zeptala:

– A co kdybys to byl ty?

Nic neodpověděl.

Odešel ten samý večer. Taška. Dveře, které se zabouchly. Ticho.

Nejstrašnější věc nebyla v ten moment. Nejpříšernější věc začala potom.

Probudila jsem se v noci sama. Po procedurách jsem ležela a dívala se na strop. Telefon mlčel. Nepsal. Neptal se, jak se mám. Necítila jsem se jen nemocná. Cítila jsem se zbytečná.

Vlasy začaly vypadávat rychle. Nechtěla jsem vidět, jak zůstávají na polštáři. Požádala jsem kamarádku, aby přijela. Mlčky mě oholila strojkem v kuchyni. Seděly jsme a vlasy padaly na zem. Plakala. Já ne. Jako bych zkameněla.

Nejvíce smutné bylo — že jsem ho stejně čekala. Každý den. Myslela si, že se najednou vzpamatuje. Že přijede. Že řekne: «Bál jsem se. Odpusť». Dokonce jsem ho v hlavě omlouvala. Říkala jsem si, že mu je prostě těžko.

Ale nepřišel.

Léčba trvala měsíce. Analýzy, infuze, slabost, nekonečné nemocniční chodby. Máma pomáhala. Kolegové se skládali na taxi, protože jsem ne vždy mohla dojet sama. Ale on — ne.

Jednoho dne jsem ho náhodou viděla v nákupním centru. Šel s nějakou ženou. Smál se. Stála jsem s šátkem na hlavě, se šedou tváří po chemii, a dívala jsem se na něj. Zpozoroval mě. Na chvíli ztratil klid. Pak jen přikývl. Jako známé.

V ten moment se ve mně něco nenávratně zlomilo. Ne srdce. Iluze.

Najednou jsem pochopila, že nemoc není příčinou. Nemoc jen ukázala pravdu. Když člověk odejde v nejtěžším okamžiku, znamená to, že nikdy nebyl skutečně poblíž.

Postupně léčba začala přinášet výsledky. Bylo to těžké. Někdy jsem chtěla vzdát to. Ale žila jsem navzdory. Navzdory jeho slovům. Navzdory strachu.

Když lékař řekl, že je tu remise, vyšla jsem z ordinace a poprvé za dlouhou dobu se rozplakala. Ne štěstím. Protože jsem přežila bez něj.

O rok později napsal. Dlouhou zprávu. Že byl hlupák. Že se bál. Že si uvědomil, jakou chybu udělal. Že chce zpátky.

Seděla jsem a dívala se na obrazovku. A najednou jsem si vzpomněla na sebe — holohlavou, slabou, samotnou, když jsem se třásla strachem. Vzpomněla jsem si, jak si balil tašku.

A pochopila jsem, že nechci člověka, který mě volí jen tehdy, když je vše jednodušší.

Neodpověděla jsem.

Dnes žiji sama. Nemoc mě změnila. Už se nebojím být bez muže. Bojím se jen jednoho — znovu věřit někomu, kdo může odejít.

A víte, co je nejtěžší? Někdy mě to stále bolí. Ne kvůli nemoci. Ale kvůli zradě.

Řekněte upřímně: je možné odpustit někomu, kdo vás opustil v nejtěžším momentu života? Nebo existují činy, po kterých už není cesty zpět?