Když mi bylo 15 let, otec nás opustil s matkou. Myslela jsem, že už jsem to dávno překonala… dokud jsem ho nespatřila u obchodu

Když mi bylo patnáct, otec nás opustil kvůli mladé ženě. To nestačilo — vzal si všechny naše úspory a přestal platit za dům. My s mámou jsme zůstaly doslova bez ničeho. Pamatuju si tu noc: máma sedí v kuchyni, ruce se jí třesou, a já stojím ve dveřích a poprvé v životě cítím nenávist. Skutečnou. Tvrdou. Tehdy jsem si přísahala, že jednou dostane všechno zpět. I kdyby to mělo trvat tisíc let, stane se to.

Léta ubíhala, život pokračoval. Škola, práce, vztahy, každodenní šílenství. Zdálo se, že už na to nemyslím tak výrazně. Ale uvnitř pořád žilo to slibné přání patnáctileté holky, která stála bosá v poloprázdném bytě a sledovala, jak máma sbírá dokumenty pro soud. Spravedlnost ho měla dostihnout a já věřila, že jednou ten okamžik přijde.

A pak jednoho dne, v docela běžný pracovní den, jsem se vracela z práce. Hluk silnice, lidé spěchají, tašky, reklamy, všechno obvyklé. A najednou jsem ho uviděla. Nejdřív jsem si ani neuvědomila, že je to on. Stál u vchodu do supermarketu, shrbený, zestárlý, jako by na něm neleželo šedesát let, ale stovka. Vlasy řídké a šedé, tváře propadlé, oblečení levné. Držel sáček a přepočítával mince — dlouho, pozorně, jako by ta hrst drobných rozhodla o tom, jestli si koupí chleba nebo ne.

Zůstala jsem stát. Uvnitř se všechno otočilo, srdce mi bušilo v krku. To nebyl ten sebevědomý muž, který nás kdysi opustil bez peněz. To byl člověk, kterého život přejel jako buldozer. Nezvedl oči, nevšiml si mě. Prošla jsem kolem, ale po několika krocích se otočila. Stále tam stál, srážený rameny, a znovu se díval na dlaň s mincemi.

Později jsem se dozvěděla od známé: ta mladá žena ho už dávno opustila. Podnikání zkrachovalo, dluhy, nemoci, samota. Pronajímá si malý pokoj a příležitostně si přivydělává. Žádný úspěch, žádný „nový život“, kvůli kterému zničil ten starý. Spravedlnost ho, zdá se, dohnala sama.

A ano, první myšlenka byla: tady to je. Ta odplata, pro kterou jsem se držela v celém svém dospívání. Ale hned poté přišla jiná — a co teď? Přistoupit k němu a říct všechno, co se za roky nashromáždilo uvnitř? Zeptat se: pamatuješ, jak jsi nás nechal s mámou bez koruny? Nebo naopak — odejít s rozhodnutím, že ho život už potrestal mnohem víc, než by mohla moje slova?

Stála jsem tam na chodníku a nemohla se rozhodnout. Ve mně bojovaly dvě verze mě samotné: holka, která potřebovala spravedlnost, a dospělá žena, které najednou přišlo děsivé dívat se na cizí rozbitý život. Otočila jsem se a odešla. Ale od té doby mě trápí jedna myšlenka: projevila jsem sílu nebo slabost?

A co si myslíte — měla jsem k němu přistoupit?