Když mi bylo 12 let, matka zmizela z mého života navždy. Myslel jsem si, že se jí něco stalo. Ale po letech mi babička řekla pravdu… a ta byla úplně jiná, než jsem očekával…

Moje matka zmizela, když mi bylo 12 let. Policie ji nikdy nenašla a táta nikdy neuronil ani slzu. Řekl jen, že odešla, a nikdo ji už nikdy neviděl. Brzy poté nečekaně odjel do jiné země s vysvětlením, že je to kvůli práci. Mě si vzala k sobě babička — jeho matka.

Roky plynuly. Babička stárla a slábla. Minulý týden jsem ji navštívil v nemocnici. Byla už velmi slabá. Když jsem přistoupil k jejímu lůžku, rozplakala se, požádala mě, abych si sedl vedle ní, a zašeptala:
— Nastal čas říct ti pravdu.

Zamrzl jsem. Vzala mě za ruku a řekla:
— Tvoje matka nezemřela ani nezmizela. Odešla sama.

Nechápal jsem. Jak — sama?
Babička těžce vzdychla:
— Měla člověka z minulosti. Svou školní lásku. Vrátil se do jejího života, když jim s otcem bylo už těžko, často se hádali… Vždycky pochybovala, trápila se. A jednu noc s ním prostě odešla.

Mlčel jsem dlouho. Neuměl jsem si to v hlavě srovnat.
— A otec? Věděl to?
— Ano. Ale nikomu nic neřekl. Tak moc ji miloval, že se s tím nedokázal smířit. Všechna ta léta žil nadějí, že ji najde a přivede zpátky. Proto odjel. Neopustil tě, odešel za ní. Ale vrátit se s ní nedokázal.

Cítil jsem, jak se ve mně všechno míchá: křivda, zloba a zároveň úleva. Celé dětství jsem myslel, že se matce něco hrozného stalo. A vychází, že si prostě vybrala svou cestu. Ne vždy nejhezčí, ne vždy správnou, ale lidskou.

Zeptal jsem se:
— Proč jsi mlčela?
— Nechěla jsem, abys nenáviděl svou matku nebo otce. Doufala jsem, že ti jednou pravdu sami řeknou.

Večer jsem dlouho seděl u okna. Před očima mi znovu a znovu vyvstávaly maminčiny ruce, její úsměv, její hlas. A k těmto vzpomínkám nyní přibyl ještě jeden obrázek — žena, která se rozhodne odejít, protože srdce ji táhne na jiné místo.

Babička zemřela o několik dní později. Na pohřbu jsem držel v rukou její fotografii a cítil jsem, že jsem teď zůstal s touto pravdou sám.

Někdy přemýšlím o matce. Je naživu? Je šťastná? Myslí na mě? A pak myslím na otce. Kolik let strávil tím, že ji hledal, kolik nocí čekal, že ji znovu uvidí?

A víte, ve mně není žádná nenávist, žádná zloba. Je tam jen prázdnota a tichá touha. Uvědomil jsem si: někdy lidé odcházejí ne proto, že nás nemilují. Ale protože touží být milováni tak moc, že jsou ochotni opustit všechno zanechali za sebou.

Teď se ptám sebe i vás:
A co byste udělali na místě mého otce — dokázali byste odpustit zradu a žít dál, nebo byste také celý život hledali toho, koho jste milovali nejvíc?