Když manželka zdědila byt, okamžitě odešla ode mě. Myslel jsem, že se v jejím životě objevil jiný muž, a rozhodl jsem se tajně zavolat dceři a všechno zjistit

Manželčin strýc zemřel náhle. Pro mě byl téměř cizím člověkem, pro ni – nějaký daleký příbuzný z dětství. Když oznámili, že jí odkázal byt, dokonce jsem se zaradoval. Pomyslel jsem si: no konečně štěstí, prodáme to, zaplatíme úvěr a ulevíme si.

Ale řekla, že ho prodávat nechce. Chce tam zkusit žít, udělat rekonstrukci, „být sama, na dálku“. Zasmál jsem se. Jaká „sama“? Vždyť jsme rodina.

A o měsíc později si prostě sbalila věci. Bez křiku, bez hysterie, bez „jde to na tebe“. Klidně, jako by šla do práce.
– Je rozhodnuto. Promiň. Odcházím.
A odešla. S dcerou.

Tehdy jsem si myslel, že má někoho jiného. No jak jinak? Muž, byt, nový život. Mozek mi vřel: kdo, jak dlouho, proč jsem si nevšiml.

První týdny jsem žil jako v mlze. Práce – domov – postel. Vrátíš se, a doma ticho. Nikdo nešustí, nerčí, nevaří čaj. Dříve mě štvalo, že pořád něco říká, něco chce, je naštvaná. A teď ticho. A z toho ticha mi zvoní v uších.

Dceru jsem viděl zřídka. Buď úkoly, nebo kroužky, nebo „mama je unavená“. Jednou jsem to nevydržel, počkal, až vyjde k obchodu, a vydal se, jako by náhodou, naproti. Manželka šla vpředu, dcera vedle ní. Málem jsem se zastavil. Manželka…jiná. Vlasy upravené, oči méně unavené, pod očima nejsou žádné šedé kruhy. A usmívá se. Prostě jde a usmívá se. Tak jsem ji dlouho neviděl.

Srdce se sevřelo. Myslel jsem, že by měla trpět, stýskat si, litovat, že odešla. A ona vypadala, jako by naopak poprvé začala dýchat.

Několik dní jsem byl naštvaný. Pak jsem to nevydržel a zavolal dceři, když byla u mě.
– Řekni mi upřímně, má máma někoho?
Pauza, pak povzdechla.
– Ne, tati. Máma nikoho nemá.

A víš, nejdřív mi to ulehčilo. Kámen ze srdce. Myslím: no díky bohu, nezradila mě, nepodvedla. Ale dcera dodala.
– Prostě konečně žije tak, jak chce sama.

Nerozuměl jsem.
– Jak to myslíš?
– No…je tam klid. Říká, že poprvé v životě nikomu nic nedluží. Nikomu. Chce – večeří jogurtem. Chce – dnes neumyje podlahy. Nikdo nepřijde a nebude říkat, že „domov je jako chlívek“. Nikdo se neptá, proč byl boršč včera chutnější. Směje se, tati. Chápeš? Je prostě klidná.

A mě to zasáhlo jako kladivem. Protože se všechny naše rozhovory okamžitě vynořily. Moje věčné:
– Proč jsi tak unavená, sedni si už, odpočiň si, však není na co se dívat.
Moje:
– Co to zase za těstoviny, to je těžké uvařit normálně?
Moje:
– No všichni nějak dokáží být manželkami a matkami, ale ty pořád jen stěžuješ.

Ona, jak se ukázalo, neodešla jen ode mě. Odešla tam, kde ji nesoudí podle připravovaného jídla či lesku podlahy. Kde není věčné „máš povinnost“.

Dcera ještě řekla:
– Máma říká, že jsi ji neslyšel, když říkala, že jí je zle. Ty ses jen zlobil, že se neusmívá.

Seděl jsem tehdy v kuchyni a pochopil jsem, že jsem celou tu dobu hledal soupeře. Myslel jsem, že mi ji někdo odvedl. Ale ukázalo se, že jsem prohrál s tichem v naší vlastní bytě, hrnkem čaje bez křiku za zády a právem jít spát, aniž bych si vyslechl, jaká je „věčně nespokojená“.

A teď sedím sám v našem „rodinném“ bytě. Vše na svých místech, jak mám rád. Jen rodina tu už není. Nevybrala si jiného manžela. Vybrala sebe.

A tak si říkám a chci se tě upřímně zeptat: myslíš, že jsem ztratil rodinu nebo že ona žila tolik let v neúplném životě a prostě konečně odešla odtud, kde už nebyla milovaná, jen využívaná pro svou přítomnost?