Když jsem se vdávala, tchyně mě objala a řekla, že mě bere jako svou dceru… ale pak jsem náhodou zaslechla její rozhovor se synem, který ukončil mé štěstí…
Když jsem se vdala, tchyně mě vítala s úsměvem a říkala, že jsem jí jako vlastní dcera. Věřila jsem jí, snažila jsem se jí všemožně pomáhat. Jezdila jsem za ní, pekla koláče, zvala ji k nám na návštěvu. Ale postupem času ten úsměv zmizel. Čím dál častěji začala synovi říkat, že jsem špatná hospodyně, že zhubnul kvůli mé „nechutné kuchyni“. Náhodou jsem ji slyšela, jak mu šeptá: „Ještě si stihneš najít lepší ženu“. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Nevím, jestli jsem měla plakat, nebo se smát. A večer přišel domů manžel a pronesl větu, která změnila všechno…
Řekl: „Musíme si promluvit o mámě“. Hlas napjatý, jako by tu větu dlouho nacvičoval. Ztuhla jsem, protože jsem věděla, že teď zazní něco, co ovlivní náš vztah. Posedl si naproti mně a začal říkat, že máma má obavy, že se k ní nechovám správně, že je pro ni těžké mě přijmout. „Myslí si, že jsi jí vzala syna,“ pronesl, dívaje se do země.
Pocítila jsem, jak se mi v hrudi svírá vše. Tolik energie jsem vložila do toho, aby mě přijala. Pamatuju si, jak na první Vánoce jsme jeli k ní s obrovským dortem, pekla jsem ho sama tři dny. Usmála se, pochválila mě, a potom, když jsem odešla pro hrníčky do kuchyně, jsem zaslechla, jak říká sousedce: „Tak uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.“
Snažila jsem se manželovi vysvětlit, že jsem slyšela její slova, ale mávl nad tím rukou: „Přeháníš, je to přece máma, má to těžké.“ A pokaždé to skončilo u jednoho: nakonec ji obhajoval, ne mě. A já zůstala ta špatná.
Časem jsem za ní přestala jezdit. Každé setkání končilo tím, že si na mě něco našla: „Zase máš polámané nehty? Žena má být upravená.“ Nebo: „A proč máte doma tolik prachu? Já jsem doma uklízela každý den.“ Mlčela jsem. Ale uvnitř to rostlo.
A ten večer, kdy manžel pronesl tu větu, jsem pochopila, že už mlčet nemůžu. Zeptala jsem se ho přímo: „Na čí straně vlastně jsi? Na mojí, nebo na její?“ Dlouho mlčel. A potom řekl: „Nemůžu si vybírat. Je to přece moje máma.“
Seděla jsem a přemýšlela: znamená to, že vždycky budu na druhém místě. Ať udělám cokoliv, jak moc se snažím, nikdy to nebude dost. Ten večer jsme se poprvé tak silně pohádali. Řekla jsem mu: „Jestli neumíš stanovit hranice, tak nemůžeme mít rodinu.“ Odešel do ložnice a práskl dveřmi. A já zůstala sedět sama v kuchyni mezi studeným jídlem a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.
Utekla nějaká doba, ale situace se jen zhoršovala. Tchyně mu volala každý den, stěžovala si, že se k ní nechovám dobře, že ji ignoruju. Běžel za ní, nechával mě doma samotnou. V jednu chvíli jsem přestala cítit, že jsem jeho žena. Spíš jsem si připadala jako spolubydlící, která vaří a uklízí.
Teď tohle píšu a mám slzy v očích. Protože už nechápu: dá se žít v manželství, kde máte pořád jakousi sokyni v podobě tchyně? Kde manžel neumí udělat tečku a říct: „Mami, miluju tě, ale mám rodinu, a musím respektovat svou ženu.“ Už mě unavuje být špatná jen za to, že existuju.
A co si myslíte vy: dají se vybudovat normální vztahy, když manžel vždy staví matku nad ženu?
