Říká se, že ve stáří zůstávají osamělí jen špatní lidé. Asi jsem špatný člověk, protože je mi teď sedmdesát dva let, vychovala jsem dvě děti, tři vnoučata, a přesto jsem zůstala sama. Moji blízcí nemají čas ani možnost, aby mě navštívili nebo zavolali, natož aby mi pomohli. O nějaké sklenici vody už ani nemluvím.
Můj manžel zemřel brzy, synovi bylo tehdy dvanáct a dceři osm. Musela jsem je vychovávat sama, bylo to těžké, ale velmi jsem se snažila. Je náročné skloubit vydělávání peněz a výchovu dětí. Když se po deseti hodinách na nohou vrátíte domů, chcete si jen lehnout a usnout, ale musíte ještě vařit, pomáhat s úkoly, prát a žehlit.
Nestěžuji si, nejsem na světě jediná s takovým příběhem, mnoho lidí to mělo ještě těžší. My jsme měli alespoň střechu nad hlavou – třípokojový byt mých rodičů. Ale zřejmě jsem při výchově dětí něco zanedbala, když jsem teď ve stáří zůstala bez blízkých lidí kolem sebe.
Přesto jsem se snažila udělat vše, co bylo v mých silách, aby děti nebyly zanedbané a nic jim nechybělo. Oběma jsem zajistila vzdělání a když dospěly, prodala jsem svůj třípokojový byt, koupila si garsonku a zbytek peněz rozdělila mezi děti. Aby mohly začít budovat svůj vlastní život.
Nejprve se oženil syn, poté se vdala dcera. Syn si musel vzít hypotéku, dcera měla větší štěstí – rodiče jejího manžela přidali peníze, takže si mohli koupit byt bez dluhů. Dcera mě jako první potěšila vnoučetem.
V té době jsem stále pracovala, byla jsem na vedoucí pozici, i když ne příliš vysoké, ale plat byl slušný. Sama jsem toho moc nepotřebovala. Celý život jsem byla zvyklá se omezovat, a ve stáří už člověk nic moc nechce. Byla jsem sytá, oblečená, nájem zaplacený – co víc si přát.
Neměla jsem mezi dětmi oblíbence. Pomáhala jsem jak synovi, tak dceři stejnou měrou. Chápala jsem, že každý z nich to má těžké po svém. Dcera byla na mateřské s dítětem, pracoval jen její manžel. Syn a snacha spláceli hypotéku, což také nebylo snadné.
Se zetěm ani snachou jsem nikdy neměla žádné konflikty. Přijala jsem je jako součást rodiny, protože si je vybraly moje děti. Nepamatuji si, že bych je někdy poučovala, kárala nebo něco vyčítala. Není to moje věc – každá domácnost má svoje pravidla.
Pracovala jsem, dokud mě vedení nepožádalo, abych uvolnila místo mladším. Moje odchod do důchodu se shodoval s počátkem pandemie, což bylo velmi nevhodné.
Na mou vlastní potřebu mi důchod stačil, měla jsem i nějaké úspory na horší časy. Ale pomáhat dětem finančně už jsem nemohla. Mohla jsem pomoci svou přítomností, ale ukázalo se, že o to už nikdo nestojí. Děti a dospělá vnoučata mě jakoby vymazali ze svého života.
Snažila jsem se neuraženě pochopit, že pandemie, nejistota a strach o sebe samé vytlačují jiné myšlenky – a to je pochopitelné. Sama jsem volala, povídala, jak se mi daří, myslela jsem, že to někoho zajímá. Poslouchali mě zdvořile, ale sami nevolali – všichni byli příliš zaneprázdnění.
Myslela jsem si, že až skončí ta strašná doba karantén, děti a vnoučata si na mě vzpomenou. Ale všechno se omezilo na občasné telefonáty během svátků. Přijet za mnou odmítali s tím, že starším lidem se doporučuje izolace pro jejich vlastní bezpečnost. Netlačila jsem na ně. Proč? Není možné nikoho nutit k lásce.
Teď už je rok 2022. Přestala jsem sama dětem volat, protože jsem jasně cítila, že vždy volám ve špatnou chvíli a ruším je. Rozhovory vázly, tak proč bych měla dělat svým blízkým nepříjemnosti? Naposledy mi volali na 8. března. A teď už je skoro Vánoce.
Když jsem si to všechno promyslela, pochopila jsem, že naše komunikace skončila přesně v době, kdy jsem přestala být schopná jim pomáhat. Dříve mi volali každý týden, navštěvovali mě a zvali na návštěvu – jak děti, tak vnoučata. Moc jsem si přála zavřít oči a uši a dál věřit, že teď je to jen obtížné období a všechno se zlepší. Ale je čas přestat si lhát.
Někde jsem při výchově dětí udělala velkou chybu, něco jsem zanedbala, něco jim nedala. A teď za to platím – zapomenutím a osamělostí. Pokud je pravda, že ve stáří zůstávají osamělí jen špatní lidé, pak jsem špatný člověk. Asi je načase to přiznat.
Leave a Reply