Když je máma unavená, ale i tak vstane v noci, protože někdo zavolal „mámo“

Dům byl tichý. Hodiny v kuchyni klidně tikaly, za oknem šelestěl vítr, jako by byl také unavený z dne. Anastasie ležela, zavřenýma očima, a myslela jen na jediné: „Jen kdyby nikdo nezavolal“. Byla unavená – nejen fyzicky, ale celým tělem, každou buňkou, dokonce i řasy se zdály být těžké. Během dne stihla vše: uvařila polévku, přetřídila prádlo, mluvila s dcerou po telefonu, utěšila vnučku, hrála si s vnukem, upekla jablečný koláč.

Zdálo by se, že teď může prostě spát.

Ale náhle – hlas. Sotva slyšitelný, skrze sen:
— Mámo…

Nejdříve nepochopila – to nebyla vnučka, nebyl to nikdo z dětí. To bylo zevnitř. Ve slově nebyl věk. Byla to prosba. Neodkladná, jako dýchání. Zvedla se, už věděla, že stejně půjde – ne proto, že musí, ale proto, že nemůže jinak. A dokonce se nepřekvapila, že to nebyl zavolání zvenčí. To její srdce odpovědělo na něco neviditelného, zvyklého, věčného.

Vstala, nahmatala papuče ve šeru a šla do hlubin bytu. Světlo nezapínala – věděla, kde podlaha vrže, kde stojí křeslo, kde leží deka. Všechno to bylo součástí její, jako slovo „mámo“. V místnosti, na gauči, ležela Marie – mladší vnučka. Schoulila se, dýchala sekaně.

— Co se stalo?
— Zdálo se mi to, — šňupla děvčátko. — Volala jsem tě.

Anastasie sedla vedle, objala ji. Pohladila po vlasech. V tichu zazněl jen ten samý vzdych — hluboký, jako po bouři. U děvčátka, u ní, u světa — u všech najednou. V tom okamžiku znovu bylo jasné: slovo „mámo“ nezná věk. Mohou ho říct tříletí, adolescenti, dospělé ženy, které jsou samy matkami. Někdy se nevyslovuje nahlas, ale zazní uvnitř, když je zvláště strašné, zvláště temno.

Anastasie seděla, dokud Marie neusnula. Pak ještě chvíli, jen aby poslouchala, jak dýchá. Vstala, přikryla ji dekou a vrátila se do svého pokoje.

Když si lehala zpět, pomyslela si:
„Když volají mámo, jdeš. I když už nemáš sílu. I když spíš. I když tě nikdo nevolá – stejně slyšíš. Protože být mámou – to není role. To je poslání. To je na vždy.“

Za oknem znovu zahučel vítr, ale tentokrát už klidněji. Jako by i on věděl – vše je v pořádku, máma je tady.