Když děti dospějí, odejdou. Ale nikdo neřekne, že je to navždy

Dobrý den.
Jmenuji se Marie, žiji v malém městě — Táboru — a dodnes nedokážu pustit.
Všichni říkají, že čas léčí, ale asi ne všechny.
Ještě teď se leknu, když zazvoní telefon. Někdy zvednu sluchátko, i když nikdo nevolá. Prostě… ze zvyku. A zůstanu zase sama — s tím čekáním, které už dávno patří ke mně.

Včera jsem vytáhla staré fotografie. Na jedné jsme všichni spolu — já, manžel a dvě děti. Smějí se, oba mají ruce od mouky a já držím mísu s těstem a nadávám, že zase udělali nepořádek. Tehdy mi to připadalo jako maličkost, ale teď bych dala všechno, abych ten hluk mohla slyšet znovu.

Syn žije v Praze, dcera — ve Stockholmu.
Volají zřídka.
Když se ptám, proč nepřijedou, usmívají se přes obrazovku:
— Mami, práce, povinnosti, život… brzy, slibujeme.
A pak týdny ticha.

Vždycky jsem si myslela, že pustit znamená prostě nepřekážet.
Ale teď vím: pustit znamená zůstat sama.

Nestěžuji si, ne. Mám všechno — knihy, zahradu, televizi, dokonce i kočku.
Ale když se venku setmí, přistihnu se, jak naslouchám — třeba někdo zavolá.

Vnoučata vidím jen přes video.
Dcera říká:
— Mami, nezlob se, je těžké s dětmi cestovat.
Přikývnu. Samozřejmě, chápu. Ale uvnitř je stejně prázdno.
Nezlobím se — jen se mi stýská.
Stýská se mi po hluku, po vůni kávy, po ránech, kdy někdo reptal: „Mámo, kde mám ponožky?“

Někdy peču jejich oblíbené sušenky.
Položím je na parapet, aby vychladly — jako by měl někdo každou chvíli přijít.
Pak je dám do krabičky a odnesu sousedce — má malé děti, běhají, smějí se, dělají rámus.
Usměje se a říká:
— Vy jste tak hodná, jako babička pro všechny.
A já se jen pousměju, protože nedokážu vysvětlit, že prostě neumím přestat být mámou.

Nedávno mi syn napsal:
„Mami, promiň, dlouho jsem nevolal. Všechno je v pořádku, mám tě rád.“
Tu zprávu jsem četla snad desetkrát.
„Mám tě rád.“
Dvě slova, která mají cenu celého světa.

Když děti dospějí, odejdou.
A říkáš si, že tak to má být. Že hlavní je jejich štěstí.
Ale nikdo neřekne, že je to navždy.
Že jednoho rána se probudíš a oni už tam nebudou — ne proto, že se něco stalo, ale prostě proto, že mají svůj vlastní život.

A ty zůstaneš — s fotografiemi, vůní koláčů a tichem, ve kterém pořád slyšíš jejich hlasy.

A jak jste se vyrovnali s tím, že vaše děti vyrostly a odešly — doopravdy a navždy?