Každý večer připravoval kuchař jednu porci jídla navíc – až po letech zjistil, kdo si ji bral

V malé městské kavárně na rohu ulice pracoval kuchař jménem Tomáš. Znali ho všichni: ne podle jména — podle chuti. Horké polévky, pečená ryba, skořicové koláče. Lidé k němu chodili nejen na jídlo — také se ohřát. V jeho kuchyni bylo něco domáckého, neuchopitelného, něco, co připomínalo návrat do dětství.

Každý večer, po zavíračce, když kavárna ztichla a světla v sále zhasla, nechával Tomáš na zadní verandě jeden talíř. Přiklopil ho poklopem, vedle položil vidličku a ubrousek a přikryl utěrkou. A odešel. Nedělal to kvůli vděku — prostě proto, že nemohl jinak.

Začalo to před mnoha lety. Jednoho večera, když šel ven vysypat odpadky, všiml si u kontejneru chlapce, který se rychle ztratil ve tmě. Druhý den Tomáš nechal na verandě talíř — jen pro případ, že by se vrátil. Talíř zmizel. Žádné díky, žádné stopy, jen prázdné nádobí u dveří. A tak to bylo den za dnem. Po celá léta. Nesnažil se zjistit, kdo to je. Nelapal ho. Prostě připravoval jednu porci navíc — ze zvyku.

Léta plynula. Tomáš zestárnul, kavárna už nebyla tak rušná. Sousedé se stěhovali, ulice se měnily. On však stále vařil — a stále nechával talíř.

A pak, jednoho dne, uprostřed deštivého října, do kavárny vstoupil mladý muž. Vysoký, s batohem, v plášti promáčeném deštěm. Posadil se k oknu a dlouho neotevřel jídelní lístek. Když Tomáš vyšel z kuchyně, host vstal.

— Jste to vy? — zeptal se.

Tomáš byl překvapený.

— Já… nevím, o čem mluvíte.

Muž vytáhl z batohu bílý ubrousek. Na rohu — logo kavárny. Starý, trochu vybledlý.

— Byl jsem ten kluk u vašeho kontejneru. Tenkrát. Jedl jsem vaše jídlo roky. Mlčel jsem. Protože jsem se styděl. Protože jsem nevěděl, jak poděkovat.

Odmlčel se. Pak dodal:

— Díky vám jsem nejen neměl hlad. Přežil jsem. Pak jsem se učil. Pak jsem začal vařit. Teď jsem kuchař. Mám vlastní malou kavárnu v jiném městě. A každý večer také dávám jeden talíř za dveře. Protože kdysi to pro mě někdo udělal.

Tomáš neodpověděl hned. Jen prošel do kuchyně. Vrátil se se dvěma talíři polévky. Položil je na stůl.

— Jez, — řekl. — Pak mi to povíš pěkně od začátku.

A toho večera se kavárna znovu stala tím, čím byla vždycky: místem, kde jídlo — není jen jídlo. Je to teplá ruka ve tmě. A vzpomínka, která se vrací, když ji nejméně čekáte.