Každé Vánoce děda prostíral stůl pro čtyři — a pokaždé jedl sám. Dokud jednou pozvání nedorazilo až naposledy

Každé Vánoce prostíral stůl pro čtyři. Krůta, pečené brambory s karamelovou krustou, dýňový koláč se šlehačkou — přesně tak, jak to měl vnuk rád. Krb plál. Láhev vína byla otevřená. Děda seděl a čekal.

Nikdo nepřijel.

A tak to šlo dvacet let v řadě.

Kdysi bylo vše jiné. Vnuk byl malý a každoročně přijížděli s rodiči na svátky. Chlapec chválil dědovo vaření, otec žertoval o mamince, která neumí vařit, a maminka se červenala. Dům byl plný života.

Pak se rodiče začali vymlouvat na pracovní vytížení. Poté vnuk vyrostl a našel si jiné důvody. Děda jednou přijel nečekaně — a náhodou zaslechl, jak vnuk říká rodičům, že se za něj stydí. Jak vypadá, jak se obléká. Požádal je, aby ho poslali domů.

Děda si sbalil věci následujícího rána a odjel. Dal si slovo, že už nepřijde nepozván.

Ale každé Vánoce dál posílal dopis. A pokaždé prostíral stůl.

Toho roku dopis nepřišel.

Vnuk si toho zpočátku nevšiml — byl zaneprázdněný, život šel svým chodem. Ale když jednou procházel staré obálky, náhle si uvědomil: tentokrát nic nepřišlo. Poprvé za dvacet let.

Volal — nikdo nebral telefon. Psala — odpověď nepřišla.

Koupil si letenku a letěl.

Dům ho přivítal otevřenými dveřmi. Uvnitř — prach, pavoučí sítě v rozích, vrzající podlaha. A stůl, připravený na Vánoce. Jídlo bylo dávno zaschlé. Děda prostřel stůl jako vždy. A někam zmizel.

Vnuk obcházel sousedy, ptal se, pátral. V noci usnul přímo na schodech na verandě.

Ráno tam jednoho souseda našel a všechno mu řekl.

Na Štědrý večer k dědovi přišli sousedé — mladý pár, který se nedávno přistěhoval. Zjistili, že žije sám, a rozhodli se ho pozvat k sobě. Když zaklepali a on otevřel dveře — omdlel. Dostal mrtvici. Sousedé zavolali sanitku a zůstali s ním v nemocnici.

Vnuk okamžitě vyrazil za ním.

Děda ležel v bezvědomí téměř půl roku. Když otevřel oči, vedle něj byl vnuk.

Ten plakal a prosil o odpuštění. Za všechny ty roky. Za to, že se styděl. Za to, že to odkládal — na příště, na potom, nějak. Za dvacet let prázdných židlí u prostřeného stolu.

Děda se usmál a zeptal se, jestli vnuk přijede o Vánocích tento rok.

Ten odpověděl: děda už nikam nepůjde sám. Vezme ho k sobě. A to není na debatu.

Děda se zasmál a objal ho.

Pak každoročně slavili Vánoce společně — až do úplného konce. Když děda odešel, vnuk začal docházet na jeho hrob se synem. Nosil oblíbené květiny. Vyprávěl chlapci, jaký člověk byl děda.

Chlapec poslouchal pozorně a jednoho dne řekl: až vyroste, chce být také takovým dědečkem.

Všichni se zasmáli. A zároveň plakali.

Je ve vašem životě někdo, kým stále odkládáte návštěvu — a komu byste možná už dávno měli zavolat právě teď?