Každé ráno se na mém prahu objevila růže… A pak přišla zpráva, která změnila vše…

Po několik týdnů jsem každé ráno nacházela na prahu svého domu osamělou červenou růži. Bez vzkazu, bez vysvětlení, prostě květina pečlivě položená na rohožku. Zpočátku mi to přišlo milé, dokonce romantické.

Po rozvodu, který se stal před devíti lety, jsem si zvykla na samotu. Bývalý manžel odešel k jiné, pak se snažil vrátit, ale já mu nemohla odpustit. Nyní byl můj život klidný: práce v knihovně, dobrovolnictví, útulné večery s pletením.

Ale ty růže… Začaly ve mně vyvolávat vzpomínky. Možná mi někdo chce něco říct? Kamarádka Patricie žertovala, že mám tajného ctitele.

S časem však květiny začaly vyvolávat úzkost. Kdo je tam nechává? Proč nenapíše ani slovo? Proč se neukáže? Začala jsem se častěji rozhlížet, kontrolovat okna, zdráhala jsem se před domovními dveřmi, naslouchajíc každému zvuku.

A pak růže zmizely. Místo nich jsem jednou ráno našla zprávu:

„Nejsi tak osamělá, jak si myslíš“.

Ruce se mi roztřásly, v hrudi poklesl chlad. Co to je? Varování nebo podpora? Někdo mě sleduje?

Ukázala jsem zprávu Patricii. Zamračila se:
— To není v pořádku, milá. Musíme to nahlásit na policii.

— Možná jen všechno přeháním… — snažila jsem se obhájit.

— Ne, neměla bys na to být sama.

A pak se stalo něco dalšího. Všimla jsem si auta zaparkovaného naproti mému domu. Řidič předstíral, že čte noviny, ale cítila jsem jeho pohled. To trvalo několik dní.

— Dneska budeš spát u mě, — oznámila Patricie, když jsem jí vyprávěla o neznámém muži.

Neprotestovala jsem.

Následujícího rána zazvonil zvonek. Patricie se podívala do kukátka a ztuhla.

— Je to on.

Bylo mi chladno.

— Kdo je tam? Co potřebujete? — přísně se zeptala přes dveře.

— Prosím, — ozval se tlumený mužský hlas. — Potřebuji s ní mluvit.

— Se mnou? — sevřela jsem ruce v pěst.

Patricie podezřívavě zeptala:

— A kdo vůbec jste?

— Jmenuji se William. Známe se.

Ztuhla jsem. William… Jméno znělo povědomě, ale nedokázala jsem si vybavit odkud.

— William kdo? — zeptala se Patricie.

— Chodili jsme spolu do školy.

Otevřela jsem dveře na řetízek. Na prahu stál muž okolo padesátky s elegantním účesem a brýlemi v tenkých rámech.

— Ty… si mě nepamatuješ, viď? — nejistě se zeptal.

Zavrtěla jsem hlavou.

— Maturitní ples, — připomněl. — Tehdy jsem ti dal růži. Řekla jsi, že je to tvůj oblíbený květ…

Zahuhlala jsem. Vybavila se mi ta noc. Plachý chlapec, podávající mi růži u vchodu do sálu. Usmála jsem se, poděkovala mu, ale tehdy jsem myslela na něco úplně jiného. Na to, s kým bych chtěla tancovat.

— Viděl jsi mě v knihovně, že? — hádala jsem.

Přikývl:

— Viděl jsem tě za pultem a okamžitě mi to došlo. Ale nebyl jsem si jistý, zda bys mě chtěla vidět. Tak jsem se rozhodl… prostě ti nechat růže.

— A vzkaz?

Kloupnou hlavou:

— Zdála ses tak osamělá. Chtěl jsem, abys věděla: někdo na tebe myslí.

Dívala jsem se na něj a cítila, jak úzkost ustupuje, postupně nahrazována jiným pocitem.

Patricie stále stála vedle mě, se skříženýma rukama na hrudi.

— Dobře, Willeame, — řekla. — Ale příště raději mluv přímo a nehraje si na tajné zprávy.

Podívali jsme se s Willeamem na sebe a usmáli se.

— Máš pravdu, — souhlasil. — Možná tě místo růží pozvu na kávu?

Váhala jsem jen chvíli, a pak přikývla.

O dva týdny později jsme seděli v útulné kavárně, smáli se a vzpomínali na školu.

Růže nebyly varováním, ale připomínkou: i po letech lze najít někoho, kdo si tě pamatuje takového, jakým jsi byl kdysi.