Každé ráno odcházela fenka z domu – a nikdo nevěděl, kam jde. A tak jsem se rozhodl ji potichu sledovat…

Vzal jsem Rikkiho z útulku před třemi lety. Byl to už dospělý pes s jizvou nad okem a jakýmsi smutným pohledem, který nezmizel ani v těch nejradostnějších chvílích. Zpočátku byl opatrný a téměř mi nevěřil, ale časem se mi přivinul, stal se věrným a poslušným.

Přesto byla jedna zvláštnost, kterou jsem nedokázal vysvětlit. Každé ráno, přesně v 8:15, začal drápem škrábat u dveří a výt, než jsem ho pustil. Odcházel a vracel se po dvou hodinách, někdy o něco dříve, jindy o něco později. Snažil jsem se ho zastavit, nabízel procházku, pamlsky, ale on vytrvale čekal u dveří. Zdálo se, že je to pro něj velmi důležité.

Jednoho dne jsem se rozhodl ho sledovat. Vzal jsem si bundu, schoval se za roh ulice a šel za ním.

Rikki sebevědomě běžel po silnici, míjejíc obchody, dětské hřiště, otáčel se uličkami, až se zastavil u starého domu na okraji města. Byl to neudržovaný dvoupatrový dům s odlupující se barvou a plotem, který se nakláněl časem. Rikki prolézl dírou v bráně a zmizel na dvoře. Opatrně jsem se přiblížil blíže.

Na dvoře, v křesle u okna, seděla starší žena. Velmi hubená, s třesoucíma se rukama a šedivými, úhledně zapletenými vlasy. Když uviděla Rikkiho, usmála se a natáhla ruce. Přistoupil, opatrně položil hlavu na její kolena. Hladila ho, mluvila s ním, a on jí upřeně hleděl do očí.

Stál jsem, přitisknutý ke zdi, a poslouchal. Vyprávěla mu o svých bolestech v zádech, o tom, jak se jí stýská po synovi, který se odstěhoval a už dlouho nezavolal. Rikkiho nazývala “můj chlapec”, vyprávěla, jak dříve její Jonáš – tak se zřejmě jmenoval pes – vždycky přišel ráno a jak se jí ulevilo, když se znovu objevil “on”, se stejnýma očima, stejným pohledem.

V určitém okamžiku Rikki otočil hlavu mým směrem. Věděl, že jsem tam. Ale neutekl, neutekl. Jen znovu zabořil nos do její ruky.

Nešel jsem dovnitř. Prostě jsem odešel. Později, večer, jsem zjistil od sousedů, že v tom domě žije žena jménem Elsa, které je přes 90 let. Její syn odvezl rodinu do jiného města, málokdy přijíždí. Dříve měla psa, Jonáše, ale ten umřel před několika lety. Poté skoro nevstávala z křesla. Dokud se neobjevil Rikki.

Teď už jsem věděl, kam chodí. A proč.

Od té doby jsem každé ráno sám otevřel dveře. Bez zbytečných otázek. A v neděli jsme s Rikkim přicházeli spolu – s koláčem a čajem.

Někdy láska a péče najdou cestu samy. I když si člověk myslí, že zůstal úplně sám, na světě se vždy najde někdo, kdo přijde. I kdyby to měl být pes.