Karel oznámil manželce, že se chce rozvést. Jana přijala tuto zprávu klidně, ale stanovila jednu podmínku

Karel, když se vrátil domů z práce, našel Janu v kuchyni, jak připravuje večeři. Čekal ho těžký rozhovor, který začal slovy:

– Musím ti něco důležitého říct.

Jana nic neřekla, ale Karel v jejích očích zahlédl napětí a smutek.

Nevěděl, jak začít, a tak rovnou řekl, že se chce rozvést.

Jana reagovala klidně, neprojevila žádný hněv ani překvapení, a jen položila jedinou otázku:

– Proč?

Karel se této otázce vyhýbal. Ve skutečnosti nechtěl řešit, proč jejich manželství končí. Co měl říct? Že ji už nemiluje, dávno ztratil zájem a teď cítí něco k jiné ženě?

Bez odpovědi odešel Karel do ložnice. Bylo pro něj nesnesitelné slyšet Janu, jak pláče v kuchyni.

Druhý den ráno, cítíc výčitky svědomí, jí předal rozvodové papíry, ve kterých jí nechával dům i auto.

Jana roztrhala dokumenty a tiše řekla:

– Nic od tebe nechci, – a znovu se rozplakala.

Karel cítil, že jedná špatně, ale Jana, se kterou prožil tolik let, mu najednou připadala úplně cizí.

Lítost k ní cítil, ale jeho myšlenky se točily jen kolem toho, jak se co nejdříve spojit s jinou ženou.

Ten večer se Karel vrátil domů pozdě, nevečeřel a šel rovnou spát. Jeho žena, jako obvykle, seděla u stolu a něco psala.

V noci se probudil a všiml si, že Jana stále sedí u psacího stolu. Bylo mu jedno, co dělá. Její přítomnost v něm už nevzbuzovala žádné emoce.

Ráno mu Jana podala několik listů papíru.

– To jsou mé podmínky pro rozvod, – řekla.

– Jaké podmínky? – zeptal se Karel podrážděně.

Jana vysvětlila:

– Chci, abychom podání žádosti o rozvod odložili o měsíc. Náš syn skládá zkoušky a nechci, aby byl nervózní. Musíme si zachovat zdání rodiny.
Karel souhlasil.

– A jaká je druhá podmínka? – zeptal se.

– Každý den mě budeš nosit na rukou z ložnice ke dveřím.

– Co je to za hloupost? – rozčílil se.

– Chci jen, abychom si vytvořili poslední hezkou tradici, – klidně odpověděla Jana.

Karel se nehádal.

Druhý den neochotně splnil její přání. Připadalo mu to směšné, ale syn radostně tleskal a Jana se usmívala a položila hlavu na jeho rameno.
Každým dnem mu tato „tradice“ připadala méně nepříjemná. Karel si začal v Janě všímat vlastností, které dříve miloval. Viděl její únavu, její zestárlý, ale stále krásný obličej.

Čtvrtého dne si najednou uvědomil, kolik toho Jana pro jejich rodinu udělala.

– A jak jsem jí to oplatil? – pomyslel si s hořkostí.

Každým dnem byla Jana lehčí. Jednou ji viděl, jak stojí u skříně a prohlíží si oblečení.

– Všechno oblečení je mi velké, – řekla smutně.

Karel pocítil prudké výčitky svědomí.

Pochopil, jak moc se jeho žena změnila. Její hubenost, její smutek – všechno ukazovalo, že je nešťastná.

Poslední den měsíce se Karel rozhodl.

Šel za jinou ženou a řekl:
– Zůstávám se svou ženou. Prostě jsme zapomněli, jak moc jsme si důležití.

Po odchodu z kanceláře se zastavil v květinářství, koupil krásnou kytici a napsal vzkaz:

– Pro mě je štěstí nosit tě na rukou až do konce našich dní.

Když přišel domů, Jana ležela v posteli. Už tu nebyla.

Později se Karel dozvěděl, že jeho žena dlouho bojovala s nemocí. Skrývala to, aby si syn zachoval obraz šťastné rodiny.

Seděl v prázdném domě a cítil prázdnotu. Teď pochopil: láska nikdy nezmizí, pokud o ni pečujeme.