Kamarádka tvrdila, že její manžel našel jinou. Ale pravda, kterou jsem zjistila, byla mnohem strašnější
Mám kamarádku. Je jí 55 let a vypadá lépe než mnoho třicátníků. Udržovaná, stylová, světlá. Vždycky se smála, že tajemství mládí je jednoduché: milovat sebe a žít v klidu. A tak jednoho dne přijde ke mně celá v slzách, dokonce i řasenku měla rozmazanou. Říká, že manžel se chystá odejít k jiné. Upřímně, byla jsem v šoku. U nich vždycky bylo všechno klidné, bez bouří, bez skandálů. Ale bylo hned vidět — nehraje. Sedí přede mnou, ruce se třesou, hlas se láme.
Požádala mě o pomoc. Prý ta žena je interiérová designérka a já bych mohla předstírat, že jsem klient, setkat se, podívat se, jaká je to vlastně žena. Zpočátku jsem byla rozhořčena: proč bych měla jít? Ale kamarádka prosila tak, jako by na mém setkání závisel celý její život. Jak bych mohla odmítnout? Souhlasila jsem. Půl dne jsem nacvičovala řeč, co jí řeknu. Chtěla jsem jí přímo do očí říct, že ničit cizí rodinu není designérství, ale podlost. Že štěstí na cizích slzách nepostavíš. Že jsou hranice, které normální člověk nepřekračuje.
A tak jsem seděla v kavárně a čekala. Žádná nervozita, uvnitř jen vztek. A vtom vešla žena kolem čtyřicítky. Sebevědomá chůze, normální oblečení, nic vyzývavého. Posedla naproti, vytáhla blok, usmála se a klidně se ptá, jaký interiér mě zajímá. Ani náznak toho, že by věděla cokoliv o manželovi mé kamarádky. Začínám opatrně směřovat rozhovor, ptám se na osobní projekty, klienty. A ona upřímně odpovídá, aniž by chápala, na co narážím.
A tak nevydržím a ptám se přímo: máte vztahy s mužem jménem… No, jmenuji ho. Zamrkala párkrát, kouká na mě jako na blázna. A říká: „Jaké vztahy? Tohoto člověka vůbec neznám“. Téměř se směju — myslím, že se přetvařuje. Ale ona vytahuje telefon, ukazuje kalendář, pracovní chaty. Poslední dva měsíce se prakticky pohybovala po služebních cestách, domov viděla méně často než svůj kufr.
A v tom mě jako blesk zasáhne. Opravdu neví. Vůbec s tím nemá nic společného. A je mi dokonce trapně — ne za sebe, za kamarádku. Ještě jsme chvíli mluvily a čím déle jsem tu ženu poslouchala, tím jasnější bylo: žádná milenka neexistuje. A nikdy nebyla.
Vyšla jsem z kavárny a stála na ulici, dokud se mi ruce nepřestaly třást. Vše zapadlo na své místo: manžel kamarádky si celý příběh vymyslel, aby mohl odejít krásně. Aby mohl být hrdina ve svých očích, svedl vinu na neexistující ženu. Aby ho nepovažovali za člověka, který prostě přestal milovat. Jemu je to takto lehčí. Ale pro kamarádku ne. Sedí tam, viní sebe, stárne přes noc, láme si hlavu, co je špatně na jejím vzhledu, v jejím životě, v její povaze. A on se prostě rozhodl utéct s mýtem.
Když jsem k ní přišla, přivítala mě s nadějí. Zeptala se: „No, jaká je?“. A já se na ni dívala a chápala — z toho, co teď řeknu, se jí zhroutí celý svět. Ale mlčet už nelze. Nelze, aby věřila v mýtus, který její manžel vymyslel jen proto, aby si zachoval své ego.
Řekni mi jednu věc… Jak vůbec říct člověku pravdu, která bolí víc než nevěra? A máme právo zachraňovat ty, kdo se pravdy vyhýbají za každou cenu?
