Kamarádka mě požádala, abych napsala doporučující dopis pro její dceru — o týden později mi odtamtud, kam jsem ho poslala, zavolali a položili mi otázku, na kterou jsem neznala odpověď

Kamarádka zavolala ve čtvrtek večer. Řekla, že se její dcera hlásí do seriózní společnosti — konkurence je velká a jsou potřeba doporučení. Poprosila mě, abych napsala dopis. Vysvětlila to takto — v oboru pracuješ už dlouho, tam tě znají, tvoje jméno má váhu.
Souhlasila jsem bez váhání. Dvacet let přátelství. Dceru své kamarádky znám od dětství — chytrá, cílevědomá dívka. Proč nepomoct.
Kamarádka mi poslala e-mailem stručné CV své dcery a název pozice. Napsala jsem dopis — poctivý, konkrétní. Popsala jsem její dceru tak, jak jsem ji znala. Poslala jsem ho přímo do firmy, přesně jak mě kamarádka prosila.
O týden později mi zavolali.
Manažerka lidských zdrojů. Zdvořilý hlas — poděkovala za doporučení, upřesnila několik detailů. Pak se zeptala — jak dlouho jsem s kandidátkou pracovala na pozici finanční analytičky a zda mohu potvrdit konkrétní projekty uvedené v jejím CV.
Ztuhla jsem.
Na pozici finanční analytičky. S dcerou své kamarádky jsem na takové pozici nikdy nepracovala. Vlastně jsme spolu nikdy nepracovaly — znala jsem ji jako dceru své kamarádky, ne jako kolegyni.
Požádala jsem o chvilku času. Řekla jsem, že si upřesním detaily a zavolám zpět.
Zavěsila jsem. Otevřela jsem dopis, který jsem o týden dřív poslala.
V mém dopise nebylo ani slovo o finanční analytičce. Psala jsem o jejích osobních kvalitách, o spolehlivosti, o zodpovědnosti — o tom, co jsem znala osobně.
To znamenalo, že v CV bylo napsáno něco, co nebyla pravda. A můj dopis byl použit jako potvrzení.
Zavolala jsem kamarádce.
Zvedla to hned — živě se zeptala, tak jak to pokračuje.
Řekla jsem — právě mi volali z firmy. Ptali se na pracovní zkušenosti tvé dcery jako finanční analytičky. Nevěděla jsem, co mám odpovědět.
Ticho.
Pak kamarádka řekla — vždyť jsi to mohla prostě potvrdit. To je jen formalita.
Řekla jsem — potvrdit něco, co se nikdy nestalo.
Řekla — tak to dělají všichni. Je to jen doporučení. Přece chceš, aby to místo získala.
Několik vteřin jsem mlčela.
Pak jsem řekla — ty jsi věděla, že v CV je napsané něco, co není pravda.
Chvíli mlčela. Pak řekla — no, malé zveličení. Zvládne to tam, opravdu.
Malé zveličení. Chtěla po mně, abych se podepsala pod lež. Svým jménem. Svou pověstí, kterou jsem budovala třicet let.
Řekla jsem — zavolám do firmy zpátky a řeknu, že nemohu potvrdit ty části CV, na které se mě ptali.
Kamarádka řekla — to myslíš vážně? Tím potopíš mou dceru.
Řekla jsem — tvoje dcera potopila mě. A ty jsi o tom věděla.
Do firmy jsem zavolala ještě ten samý den. Zdvořile jsem řekla — moje doporučení se týkalo osobních kvalit kandidátky. Profesní zkušenosti uvedené v CV potvrdit nemohu, protože jsem s ní na této pozici nepracovala.
Manažerka poděkovala. Řekla, že rozumí.
Kamarádka se tři dny neozvala. Čtvrtý den napsala krátkou zprávu — její dceru odmítli.
Neodpověděla jsem hned. Seděla jsem u stolu a přemýšlela.
Dvacet let. Zavolala mi, protože věděla — napíšu dobrý dopis. Protože věděla, že neodmítnu. A využila toho. Ne dcera — ona sama. Dcera možná ani neznala celý obraz.
Napsala jsem kamarádce — je mi líto, že to tak dopadlo. Ale nemohla jsem dát své jméno pod něco, co nebyla pravda.
Neodpověděla.
Uplynuly dva týdny. Nevolá. Já také nevolám.
Dvacet let přátelství — a jeden dopis, o jehož napsání mě požádala, a přitom věděla, že bude použit jinak, než jsem si myslela.
Nevím, jestli se to ještě dá napravit. Ale jedno vím jistě — své jméno neprodám. Ani kvůli přátelství, ani kvůli ničí dceři, ani jen proto, aby nebylo trapně.
Řekněte upřímně — udělala jsem správně, že jsem do firmy zavolala zpátky, nebo mělo přátelství takovou cenu, že jsem měla mlčet?



