K výročí jsem požádala manžela, abychom strávili večer sami. Souhlasil. Ale když jsme vstoupili do restaurace, seděla tam celá jeho rodina, a v tu chvíli jsem to nevydržela…
Před třemi lety jsme se vzali. Obyčejná svatba, obyčejný pár, obyčejný život. Jen s jedním nuance — manželovou rodinou. Jeho máma, táta, sestra, tety, strýcové, bratranci a sestřenice — všichni byli velmi blízcí. Velmi blízcí. A velmi… všude.
Každou neděli — oběd u rodičů. Každé svátky — hostina s příbuznými. Manželovy narozeniny — samozřejmě s rodinou. Moje narozeniny — také s nimi, protože “jak bychom si nemohli přijít přát naší nevěstě?” Dokonce i prostý páteční večer mohl skončit nečekanou návštěvou tchyně “na čaj”.
Nemám nic proti rodinným hodnotám. Opravdu. Sama miluji své rodiče, jsme v kontaktu a setkáváme se. Ale máme své hranice. A tady nebyly vůbec žádné.
Snažila jsem se mluvit s manželem. Vysvětlovala jsem, že chci občas být s ním sama. Že potřebujeme osobní prostor. Přikyvoval, souhlasil, a pak zavolala jeho máma a řekla: “Přijeďte na večeři,” — a my jeli. Protože odmítnout maminku nemohl.
Blížilo se naše výročí a rozhodla jsem se — to je má šance. Měsíc předem jsem začala připravovat půdu. Říkala manželovi, jak je pro mě ten den důležitý. Že ho chci strávit jen ve dvou. Romantická večeře, jen my dva, bez příbuzných, bez shonu.
Slíbil. Přísahal, že všechno zařídí sám, že to bude náš zvláštní večer.
Uvěřila jsem.
V den výročí jsem strávila tři hodiny přípravou. Koupila nové šaty, udělala účes, líčení. Chtěla jsem být pro něj krásná, jako v den svatby. Manžel řekl, že rezervoval stůl v dobré restauraci, řekl, abych byla připravená na sedmou.
Přijeli jsme přesně v sedm. Otevřel mi dveře auta, vzal za ruku, vedl dovnitř. Smála jsem se, očekávajíc konečně normální večer ve dvou.
A pak jsem je viděla.
U velkého stolu u okna seděla jeho máma, táta, sestra a její manžel, sestřenice se dvěma dětmi. Všichni slavnostně oblečení, radostní, mávali nám rukama.
Zamrazilo mě. Zastavila jsem se jako přikovaná. Otočila jsem se k manželovi — usmíval se. Prostě stál a usmíval se.
— Překvapení, — řekl tiše a lehce mě postrčil dopředu lehkým dotykem na zádech.
Nemohla jsem jít. Nohy mě neposlouchaly. Všechny pohledy jeho rodiny byly upřené na mě — očekávající, spokojené.
— No konečně! — tchyně vstala, široce rozpažena. — Čekáme už půl hodiny! Mysleli jsme, že přijdete pozdě!
Něco uvnitř mě se zlomilo. Prostě prasklo a rozpadlo se. Cítila jsem, jak se mi hrdlem valí knedlík, oči se zalily slzami. A rozplakala jsem se. Přímo tam, uprostřed restaurace, ve svých nových šatech a krásném účesu.
Plakala jsem hlasitě, jako dítě, neschopná se zastavit.
Všichni zmlkli. Číšníci ztuhli. Hosté u sousedních stolů se otočili. Tchyně sklopila ruce, její úsměv zmizel.
— Co se stalo? — manžel se snažil mě obejmout, ale já se odtáhla.
— Co se stalo?! — Skrz slzy jsem se na něj podívala. — Prosila jsem o jediné! Jeden večer! Jeden zatracený večer s tebou o samotě!
— Ale to je rodina, — zmateně se otočil k rodičům. — Chtěli vás přivítat…
— Tři roky! — nemohla jsem se zastavit, slova se vytrhávala sama. — Tři roky chodím na všechny vaše večeře, obědy, svátky, posezení. Nikdy jsem neodmítla. Ani jednou! Vždycky jsem se usmívala, přikyvovala, jedla ten boršč, poslouchala ty historky o bratrancovu strýčkovi! Ale dnes… dnes jsem chtěla jen jediný večer. Naše výročí. A ty jsi to nezvládl. Ani dnes jsi jim neuměl říct ne!
Tchyně se rozčílila:
— Co to za divadlo? Jsme rodina! Přišli jsme vám popřát, a ty děláš scény!
— Nedělám scény! — otočila jsem se k ní. — Jen jsem chtěla strávit výročí svatby se svým manželem! To je normální! To je normální přání!
Otec manžela se zamračil:
— Jsme teď už nepotřební? Vychovali jsme ho, dali mu vzdělání, a teď nás vyháníte ze dveří?
— Nikdo vás nevyhání, — otřela jsem si slzy, ale nezastavily se. — Vídat se každou neděli. Každý svátek. Každou neděli. Ale dnes… dnes byl náš den. Jen náš.
Manžel mě vzal za ruku, snažil se mě odvést stranou:
— Pojďme ven, promluvíme si…
Vysvobodila jsem ruku.
— Ne. Nechte to všichni slyšet. Tři roky jsem mlčela. Tři roky jsem se snažila být pohodlnou nevěstou. Usmívala jsem se, když tvá máma přišla bez ohlášení. Souhlasila jsem s nedělními obědy, i když jsem po náročném týdnu chtěla jen spát. Jela jsem na narozeniny bratrancových dětí, které jsem viděla podruhé v životě. Protože neumíš jim říct ne.
— To není pravda, — zbledl.
— Pravda! — hleděla jsem mu do očí. — Ani jednou jsi mě nevybral. Ani jednou. Když tvoje máma řekla, že špatně připravuji hamburgery, zůstal jsi mlčet. Když tvoje sestra mě nazvala sobcem, protože chci dělat kariéru a ne sedět doma s dětmi, řekl jsi “nevšímej si toho”. Když jsem prosila, aby nikdo nechodil k nám bez ohlášení, vysvětloval jsi mi, že to je přece rodina, že se mýlím.
Sestra manžela vstala:
— Víš co? Možná jsi opravdu sobec. Rodina — to nejsme jen vy dva!
— Rodina — to jsme především my dva! — zvýšila jsem hlas. — My — manžel a manželka! Vytvořili jsme svou vlastní rodinu před třemi lety! A vy… vy jste jeho rodiče, jeho sestra, jeho příbuzní. Respektuji vás, mám vás ráda. Ale nemám povinnost vás vidět každý den! A má právo na osobní život! Na život se mnou!
Manžel stál bledý, ztracený. Tchyně sevřela rty:
— Vždy jsme věděli, že se ho snažíš odvést od rodiny.
— Neodvádím, — unaveně jsem zakývala hlavou. — Chci být jen jeho žena. Ne příslušenství k jeho rodině. Žena.
Nastalo těžké ticho. Děti sestřenice zmlkly, upřely na mě velké oči. Číšník nerozhodně stál stranou s nabídkovým lístkem.
Podívala jsem se na manžela:
— Měsíc jsem ti říkala, jak je pro mě ten večer důležitý. Přímo jsem řekla — jen my dva. A stejně jsi je pozval. Protože nemůžeš. Nemůžeš mě vybrat.
— Myslel jsem, že tě to potěší, — řekl tiše. — Chtěli tě přivítat…
— Myslel jsi, nebo tvoje máma řekla, že je třeba pozvat všechny?
Neodpověděl. A to ticho bylo dostatečné.
Sundala jsem si boty — nohy mě bolely z podpatků — vzala je do ruky a šla ke dveřím. Bosá, po chladu podlaze restaurace, kolem pohledů hostů.
— Kam jdeš?! — manžel se rozběhl za mnou.
— Domů. Sama. Oslav výročí s rodinou. Jestliže jsou důležitější.
— Nemluv hlouposti! Vrať se!
Otočila jsem se u dveří:
— Tři roky jsem se vracela. Každýkrát, když jsem chtěla odejít, jsem se vrátila. Mlčela, trpěla, doufala, že se změníš. Ale ty se nezměníš. Protože by to chtělo říct mámě “ne”. A ty to neumíš.
Vyšla jsem na ulici. Bylo chladno. Zavolala jsem taxi, řekla adresu rodičů.
Manžel celou cestu volal. Nezvedla jsem telefon.
Maminka otevřela dveře, svraštila čelo, když mě viděla — s uplakanou tváří, rozmazaným make-upem, bosou, s botami v ruce.
— Co se stalo?
— Mohu chvíli u vás bydlet? Potřebuji přemýšlet.
Objala mě a já se znovu rozplakala.
Uplynul týden. Manžel přijel třikrát, stál pod okny, žádal o rozhovor. Psaní piše, že mě miluje, že všechno napraví. Jeho máma také volala — pohoršená, že jsem dovedla syna k nervovému zhroucení mými rozmary.
A já sedím u rodičů a chápu: tři roky jsem se snažila zapadnout do jeho rodiny. Zapomněla se zeptat — a snažil se vůbec vytvořit se mnou vlastní rodinu?
Řekněte popravdě: neměla jsem pravdu, když jsem udělala scénu v restauraci? Nebo jsem měla právo konečně říct pravdu?
