K narozeninám jsem dostala dárek od otce. Není tu už pět let

Otec zemřel před pěti lety. Dlouho, těžce, neodvratně. Do teď je těžké to vyslovit nahlas — ta slova mě okamžitě vrací do dětství, když jsem se držela za lem jeho saka a prosila ho, aby neodcházel na další schůzku. Byl pro mě víc než jen otec. Vtipkoval, že má dvě práce: účetní přes den a „taneční otec“ večer. Ten druhý titul nosil s větší hrdostí.

Ve svých třiceti jsem očekávala, že narozeninový den bude těžký. Prázdné křeslo za stolem, známá bolest na každém důležitém milníku. Místo toho jsem se probudila s pocitem zvláštního klidu. Uvařila jsem si kávu, otevřela dveře pro noviny — a něco ve mně se pohnulo. Na prahu byla malá krabička. Bez zpáteční adresy. Jen moje jméno — v rukopise, ze kterého se mi podlomila kolena. Nebylo to vytištěné, nebylo to naškrábané. Pečlivě, s lehkým náklonem doprava.

Velké písmeno bylo vykroužené tak, jak jsem ho v dětství tisíckrát obtahovala prstem na pohlednicích. „Ne,“ — zašeptala jsem. — „To není možné.“ Vynesla jsem krabičku dovnitř. Káva vedle vystydla. Ruce se mi třásly, když jsem zvedla víko. Uvnitř byly moje první baletní piškoty. Ty vybledlé růžové, které jsem vyhodila v deseti letech — v den, kdy jsem se rozhodla, že nejsem dost dobrá pro tanec. Seděla jsem na okraji postele v plavkách, vlasy v rozcuchaném drdolu.

Na jarním koncertě mě nezvolili ani do první řady. „Nejsem dost dobrá,“ — řekla jsem otci skrze slzy. Nečetl mi přednášky o talentu a vytrvalosti. Prostě mě k sobě přitiskl a držel mě, dokud jsem neplakala. Následující ráno jsem piškoty vyhodila před školu. Myslela jsem, že navždy. Ale on je uchoval. Pod piškoty byl složený lístek na tlustém krémovém papíře. Zvenku — znovu moje jméno. Rozložila jsem ho. „Dnes přijď na naši zastávku“. Víc nic. Bez podpisu. Naše zastávka — ta, odkud jsme každé ráno jezdili do baletní školy. V zimě přicházel se dvěma papírovými kelímky horké čokolády. „Jednoho dne budu potřebovat sluneční brýle, abych se na tebe díval na jevišti,“ — říkal. Koulila jsem očima a usmívala se. Přestala jsem tančit rok po tom koncertě. Říkala jsem si, že jsem vyrostla.

Pravda byla jiná — bála jsem se, že znovu neuspěji. Otec nikdy netlačil. Nyní jsem seděla u kuchyňského stolu s piškoty, které jsem považovala za ztracené, a lístkem, který se zdál poslaný z jiného času. Oblékla jsem si kabát a šla. Zastávka byla patnáct minut chůze. Záměrně jsem se této ulici roky vyhýbala. Za rohem se objevil dub. Pak lavička. Někdo na ní seděl zády. Muž. Široká ramena, tmavý kabát, hlava lehce skloněná. Věděla jsem, že to je nemožné. Stála jsem u jeho nemocniční postele. Držela jsem ruku, když se ochladila. A přesto srdce na moment ustalo. Otočil se. Ne otec.

Mladý, kolem pětadvaceti, s laskavýma očima a nervózní energií člověka, který dlouho čekal. Řekl mé jméno. Řekl, že znal otce. Že před pěti lety dobrovolničil v hospici a trávil s ním hodně času. Že otec o mně mluvil víc než o čemkoli jiném. Vyprávěl o zastávce, o kakaě, o snech o jevišti. Požádal ho, aby z domu přinesl krabici s piškoty — tu, kterou vytáhl z koše poté, co jsem je vyhodila před školou. Napsal lístek sám. Požádal ho, aby ho doručil na mé třicáté narozeniny. „Třicet — správný věk,“ — řekl mi. — „Dost stará, abys pochopila. Dost mladá, abys mohla zvolit jinak“.

Muž dodal: otec řekl, že stál u dveří studia a plakal po mých lekcích. Ne že by tančila zle. Ale protože byl hrdý. A že litoval jen jedné věci — že mě nepřesvědčil pokračovat. Myslel, že mě chrání. Ale vždycky se ptal, zda to nebylo jeho jediné lítost. „Přestala jsem ze strachu,“ — řekla jsem. — „Ne proto, že jsem nemilovala“. Přikývl: „Věděl to“. Potom předal poslední zprávu: „Pokud jednou opět rozhodneš, že nejsi dost dobrá — řekni jí, že už byla. Vždy byla“.

Klesla jsem na lavičku. Seděli jsme a mluvili o otci — o tom, jak škádlil sestry, jak trval na barevných ponožkách pod nemocniční halenu, jak se chlubil mými dětskými vystoupeními každému, kdo byl ochoten poslouchat. Když jsem odcházela, vzduch byl lehčí. Večer jsem znovu otevřela krabici. Vzala piškoty do ruky. „Dobře, tati,“ — zašeptala jsem. — „Slyším tě“. Po mnoha letech myšlenka na to, že znovu vstoupím do studia, mě neděsila. Cítila se jako návrat domů.

A je tu něco, čeho jste se jednou vzdali ze strachu — a na co stále občas myslíte?