Jsem pořád tvůj syn, mami: dopis mamince

Přečítáš si stará přáníčka v pestrých pohlednicích, kde jsou všichni šťastní, že jsem se ti narodil. Nevrátíš mé dětství a ve vzpomínce na něj uchováváš pramen mých světlých vlasů, obnošenou plenku a můj první mléčný zub.

Nepřepíšeš mé dospívání, a každý můj nebezpečný krok, každá vykouřená cigareta v dospívání, vyloučení z vysoké školy, útěk z domova na celý den se hlubokými vráskami vryly do tvé kůže. Teď jsem dospělý a nepotřebujeme relikvie.

Máme jeden druhého, živé a nerozlučně spojené, zde a nyní. A občas říkám, že v sobotu pojedu navštívit mámu, a moje žena žárlivě krčí nos, ale neměním své rozhodnutí, protože se mi stýská po tobě.

Možná si myslíš, že teď, když umím chodit, dělat rozhodnutí, chránit sebe a milovat, tě nepotřebuji, ale potřebuju tě mámo, jsem pořád tvůj syn.

Občas udělám chybu, mámo.

Vracel jsem se domů, když jsem v boji roztrhl drahou bundu, když jsem poprvé zkusil pivo, když jsem dostával pětky a nedostatečné. Čekala jsi a přijímala mě, ať jsem přišel domů pobitý, naštvaný nebo provinilý, a já věděl, že zítra mi to asi spočítáš, ale dnes mě obejmeš a pohladíš jen za to, že jsem se vrátil domů živý.

Tolik let uběhlo, a ta jistota je stále se mnou. Každý den si pamatuji, že mohu přijít k tobě pobitý životem, naštvaný na okolnosti, provinilý svými problémy, a pokud za něco dostanu, tak jen za to, že jsem hubený, špatně jím a málokdy volám.

V občasné tmě života mi tvé okno svítí jako maják, a to světlo tak potřebuji, mámo, protože jsem pořád tvůj syn.

Tak často vzpomínám na dětství, mámo.
Když jsem šel do šesté třídy, vytáhla jsi ze skříně šedý kabát v hnědé káro, který se kdysi kupoval s předstihem a konečně jsem do něj dorostl. „Je to teď nejmódnější!“ jsi řekla, a já jsem měl hysterii, protože mi přišlo, že v něm vypadám hloupě.

Teď mám přesně takový kabát, ale vybraný stylistou, a stojí desetkrát víc. Při vzpomínání na takové příběhy se těžko zdržím úsměvu. Podívej se, kolik máme s tebou společných vzpomínek. Kolik jsme toho spolu prošli a na jakých složitých životních zatáčkách jsi mě doprovázela.

Jsou jen dva lidé na světě spojeni těmito společnými vzpomínkami, ty a já, takže jsem pořád tvůj syn.

Někdy jsem tak unavený, mámo.
Na mě nyní leží velká zodpovědnost. Čas ode mě očekává, abych byl ve všem nejlepší, dosahoval, usiloval, získával. Stačí trochu povolit v práci a riskuji, že přijdu o příjem, dát doma příliš volnosti a riskuji, že zklamu svou ženu. Existuje, zdá se, jen jedno místo na světě, kde mohu být slabý, aniž bych tím něco riskoval, a to místo je tvůj domov. Jsem teď slabý, a ty mě neodsoudíš, jsem teď doslova bez sil, a ty mě polituješ, jsem teď úplně vyčerpán, a ty se na mě nezlobíš.

Někdy bych si přál znovu být malý a svěřit ti všechny své trápení, být uvolněný a slabý, potřebuju to pořád, a proto jsem pořád tvůj syn.

Na světě je tak málo jistoty, mámo.
Někdy se podíváš kolem sebe, hledáš něco zaručeného a uvědomíš si, že žádné záruky neexistují. Víš, obchodní partneři mohou selhat, žena může odejít, s přáteli tě může rozdělit čas, dokonce sám sebou si někdy nejsi jistý.

Ale nikdy ve svém životě jsem nepochyboval o tvé lásce. Absolutní, nepochybná, spolehlivá, je jako pevná půda pod nohama, z níž čerpáme odvahu udělat první kroky, a na ni se opíráme, když není kam jinam se opřít.

Je to jako přijít do starého města svého dětství, objevit, že všechny budovy jsou zestárlé a zničené, a najít jediný přeživší žulový podstavec, který zde stál po staletí a zůstal neporušen.

Tvá láska bez záruk a razítek je potvrzena přírodou a mým složitým charakterem, tak mě podporuje, mámo, a jsem tak rád, že jsem pořád tvůj syn.

Miluji tuhle ženu, mámo.
Jako nerozlišující batole jsem se usmíval na každého na potkání, a kdokoliv cizí mě mohl vzít na ruce a odnést do neznáma. Ale ty jsi mě bílými labutími křídly chránila, aby se k mému dětskému srdci nedostali cizí lidé, aby mě nikdo neublížil nebo neoklamal.

Ty jsi vybírala okruh mého okolí, a moje sympatie vycházely z tvých sympatií. Teď jsem dospělý a vedle mě je žena, kterou jsem si vybral já. V jednom krásném okamžiku jsem v zástupu stejných tváří objevil ten bledý obličej s pihami, a zamiloval se do každé její pihy.

Ty ses divila, co máme společného a proč jsem ji miloval. Víš, právě tato žena čeká na naše děti doma jakýmikoli: potlučenými, rozzlobenými, provinilými.

Právě tato žena sbírá do krabice vzpomínek první dětské tvoření, fotografie, zapisuje veselé příběhy, které se nám staly. Právě láska této ženy se jako žulový podstavec vypíná nad křehkým a nejistým světem, ve kterém se objevily naše děti.

Sleduji to vše a mnohem méně se obávám o jejich budoucnost, vzpomínám na tebe a mnohem méně se bojím o sebe.

Jsem ti tak vděčný, mámo, že jsem pořád tvůj syn.