Jmenuji se Radek. Je mi 45 let. Vždycky jsem měl jiné ženy a byl jsem přesvědčený, že moje manželka o ničem neví. Ale nedávno jsem ji zahlédl s jiným mužem

Jmenuji se Radek. Je mi 45 let. Vždycky jsem měl jiné ženy a byl jsem přesvědčený, že moje manželka o ničem neví. Ale nedávno jsem ji zahlédl s jiným mužem.

Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit. A to si tak klidně chodili za ruku mezi lidmi. Jak jí není hanba, nechápu.

Vždyť je mohli potkat známí nebo příbuzní. Co si asi myslí? Jsou naprosto lhostejní ke všemu. A co kdyby Lenku viděly naše děti? Ani na to nechci pomyslet.

Já když si chci užít mimo rodinu, dělám to potichu a nenápadně. Už kolik let mám spoustu žen, a nikdo si toho nikdy nevšiml.

Moje žena si myslí, že jsem jí věrný. Jsem přece chlap, mám právo si občas oddechnout. Nevidím na tom nic špatného. Žijeme v Evropě, kde se lidé nebojí dělat to, co chtějí. Myslím, že nejsem jediný, kdo to tak má.

Ale když jsem zjistil, že moje žena byla nevěrná, nedokázal jsem to rozdýchat. Jaké právo má něco takového udělat po tolika společných letech?

Já jí přece dával dárky, vodil ji do kavárny, jezdili jsme na dovolené! To se mi prostě nevejde do hlavy! Žena má rodinu držet pohromadě, ne ji ničit. Ten den jsem šel na oběd do kavárny.

Rozhodl jsem se dát si jablečný koláč, který mi doporučila servírka. A najednou jsem u vedlejšího stolu uviděl svou manželku. Lenka držela za ruku jiného muže.

Nejdřív jsem k nim chtěl jít a říct jim to všechno do očí, ale něco mě zastavilo. Nechtěl jsem přece na veřejnosti dělat scénu. Bylo tam dost hostů. Tak jsem se rozhodl, že si s ní promluvím doma.

Chtěl jsem si to vyjasnit. Přišel jsem z práce dřív, děti jsem poslal k babičce a dědovi. Nechtěl jsem, aby to slyšely.

– Jak jsi mi to mohla udělat? Myslel jsem, že jsi mi věrná… – vykřikl jsem, když jsem ji uviděl ve dveřích.

Její tvář se okamžitě změnila. Ale místo toho, aby něco řekla na svou obranu, začala obviňovat mě.

– Chceš mi říct, že tys mi byl celý život věrný? Neříkej mi, že o tobě nic nevím! Znám tvoje aférky! – křičela Lenka.

To jsem opravdu nečekal. Několik minut jsem mlčel, pak jsem řekl:

– Já jsem muž. A to je normální. Ale ty jsi žena. Ty máš být věrná. Máš držet naši rodinu pohromadě. Viděl jsem, jak jste se drželi za ruce. A ještě jste se na sebe usmívali! O čem jste mluvili? Řekni hned!

Z toho rozhovoru nic nebylo. Moje žena nepochopila, co udělala. Zničila naši rodinu. Ještě že to děti neslyšely. Děsivá představa. Moje máma měla pravdu. Z ní nikdy nebude pořádná žena.

Celý večer jsem přemýšlel, jestli mi taková manželka vůbec stojí za to. Na jednu stranu máme společné děti, ale na druhou stranu – nedokážu s ní dál žít. Já jsem z domu pryč, a ona běží za milencem? Myslím, že podám žádost o rozvod. Co, snad je málo jiných žen?

A co byste dělali vy na mém místě? Odpustili byste a pokusili se všechno postavit znovu – nebo byste ten vztah jednou provždy ukončili? Napište mi svůj názor do komentářů. Opravdu mě zajímá, co si o tom myslí ostatní.