Ještě jsem jí neřekla to nejdůležitější. A teď zbývá jen bolest a pozdní pochopení…

Často mám pocit, že celý život jsem žila vedle cizího člověka. Moje máma byla vždy přísná, chladná, jako by za ní stála zeď, kterou nelze prorazit. Od dětství jsem cítila její neustálé výčitky: „Seď rovně“, „Uč se lépe“, „Nereptej kvůli maličkostem“. Záviděla jsem kamarádkám, jejichž maminky je objímaly při setkání, hladily je po hlavě, šeptaly jim něco teplého. Já to tak neměla.

Když jsem jako teenagerka něco zkoušela říct, vždy mě přerušila: „Blbost, to přejde“. A pokud jsem plakala kvůli chlapci, jen se usmála: „Uvidíš, to nebude poslední“. Zlobila jsem se na ni, vzdalovala se a mezi námi rostla propast. Žily jsme spolu, ale jakoby v různých světech.

Když jsem odjela studovat do jiného města, téměř jsem přestala volat. Zdálo se to beznadějné: proč se dělit s něčím, když na oplátku přijde jen ticho nebo suché poznámky? Pak jsem se vdala, narodily se nám děti. Viděly jsme se málo. Na svátky. A pokaždé bylo těžké snášet její chladný pohled, její kritická slova: „Děti jsou hubené“, „Jsi unavená“, „Manžel by mohl vydělávat více“.

Když maminka onemocněla, pečovala jsem o ni, ale bez zvláštního nadšení. Více z povinnosti. Byla stále stejně neproniknutelná. Dokonce v nemocnici, když jsem jí přinesla vodu, jídlo nebo upravila polštář, říkala: „Nedělej si starosti, zvládnu to“. A jen v jejích očích občas bleskla nějaká únava, ale nepřikládala jsem tomu význam.

Po její smrti jsem se dlouho nemohla přimět rozebrat její věci. Všechno uvnitř se bránilo. Ale jednoho dne jsem se odvážila. Ve skříni, za starým kabátem, jsem našla krabici. Uvnitř byl deník. Malý, opotřebovaný, se zámkem, který se snadno otevřel. Otevřela jsem ho a zůstala stát.

Na těch stránkách psala jiná máma. Psala o tom, jak jí bylo těžké, když nás otec opustil, když mi byly 3 roky, jak bylo těžké pracovat ve dvou zaměstnáních, aby mi zajistila vše potřebné. O tom, jak by chtěla plakat, křičet, ale bála se vypadat slabě. O tom, že každý můj úspěch byl její pýchou, jen to nedokázala říct.

„Dnes dcera dobře složila zkoušku z matematiky. Předstírala jsem, že to mohlo být lepší. Ale ve skutečnosti jsem byla tak šťastná, že se snaží. Jen se bojím, že pokud to řeknu, uvolní se…“

„Zeptala se, jestli ji miluji. Nedokázala jsem odpovědět. Slova se zasekla v krku. Ale modlím se za ni každý večer. Pane, opatruj ji. Nechť má šťastný život“.

Seděla jsem na podlaze a plakala. Poprvé jsem viděla její dobrotu a její srdce. Tu lásku, kterou schovávala celý život, myslíc si, že tak to bude lepší.

Teď, když se dívám na své dětské fotografie, vidím všechno jinak. Tam, kde mi dříve přišel chladný pohled, teď vím, že to byl strach. Tam, kde bylo mlčení, teď chápu, že to byla její němota z pocitů. Milovala mě, jen po svém, nešikovně, tiše a nedokázala to vyjádřit.

A tak moc mě bolí při pomyšlení, že jsme spolu nikdy nemluvily opravdu. Že jsem jí neřekla, jak moc mi chyběla. Že odešla z tohoto života a já ji poznala jen díky stránkám tohoto deníku.

Teď, když držím v rukou její deník, mě bolí pomyšlení: zjistila jsem o své matce příliš pozdě. Žila jsem vedle ní celý život a nikdy jsem jí neřekla, jak moc jsem potřebovala její teplo. Zlobila jsem se, odstrkovala ji, a ona mezitím se za mě modlila a milovala mě tiše, jak jen mohla.

Dala bych cokoliv, abych ještě jednou viděla její pohled a řekla pouhá dvě slova: „Mami, děkuji ti za všechno!“. Ale už není komu.

Zůstala jsem sama s tím deníkem a s nesnesitelným pocitem viny, že jsme si obě nikdy nedokázaly říct to nejdůležitější.

A každý den se ptám sama sebe: proč pochopíme, jak moc milujeme, až když už je příliš pozdě?

A chtěla bych se obrátit na vás, drazí čtenáři, jestliže vaše matka ještě žije, neváhejte čekat na vhodnou příležitost. Objemte ji, řekněte, že ji milujete, i když je to nešikovné. Protože zítřek nemusí přijít, a pak zůstane jen pozdní lítost.