Jejich dcera zmizela v roce 1990 na maturitním plese. A o 22 let později otec našel staré fotoalbum a oněměl, když tam uviděl něco ohromujícího…

Když Emma odešla na maturitní ples v létě 1990, její rodiče – Tomáš a Anna – si nemohli představit, že to bude poslední večer, kdy svou dceru uvidí. Byla světlo, milá, trochu zasněná. Neměla nepřátele, nikdy nekonfliktní a toho večera vypadala obzvlášť šťastně. Měla na sobě jemně modré šaty, které vybraly s maminkou dva týdny před plesem. Anna jí dokonce udělala účes a Tomáš se neubránil slzám, když viděl svou dceru před odchodem.

Oba je políbila na tvář a řekla:
— Jsem za chvíli zpátky. Ráno vám povyprávím všechno.

Ale ráno nastalo bez ní.

Celou noc Tomáš nespal. Nejprve si myslel, že zůstane u kamarádky. Ale když ani jedna z jejích kamarádek nedokázala říct, kde Emma je, Anna dostala stahující pocit úzkosti. Rodiče projeli všechny blízké ulice, volali do nemocnic, na policii, oznámili to v novinách… Ale jako by Emma zmizela. Žádné tělo, žádné stopy, žádní svědci. Jen bolest. Tichá, pohlcující.

Utekly týdny. Poté měsíce. Rok.
Anna začala být nemocná. Tomáš se uzavřel do sebe. Stali se cizinci v jednom domě. Jednou Anna řekla:
— Možná prostě… chtěla začít nový život? Možná to pro ni s námi bylo těžké?

Tomáš mlčel. Nikdy nevěřil, že by Emma mohla odejít jen tak. Jeho srdce mu říkalo: něco se stalo. Obviňoval se. Pamatoval si, jak ten večer příliš přísně posoudil jejího přítele. Jak zvýšil hlas, když řekla, že chce studovat v jiném městě. Byla to obyčejná slova, ale co když… právě ta slova ji odehnala?

Anna zemřela v roce 2007. Nikdy se nedozvěděla, co se stalo s jejich dcerou.

Tomáš zůstal sám v domě, který nyní působil příliš velký, příliš prázdný. Do Emmina pokoje chodil zřídka. Vše v něm zůstalo tak, jak tehdy: knihy, fotky, její deník, plyšový medvěd, kterého objímala jako dítě.

V roce 2012, když probíral starou půdu před prodejem domu, Tomáš našel krabici s fotoalby. Prachové, opotřebované, ty, které vedli s Annou v prvních letech Emmina života. Otevřel jedno z nich – odněkud vypadla stará vybledlá pohlednice. Zvedl ji — na druhé straně bylo dětským písmem napsáno:
«Mami, tati, díky za narozeniny. Mám vás ráda». Podpis: Emma. 1983.

Tomáš najednou začal plakat.

Pokračoval v procházení stránek, jednu po druhé, dokud nedošel k poslednímu albu – o kterém si myslel, že obsahuje pouze duplikáty svatebních fotek. Ale mezi černobílými snímky se vmísila jedna barevná, zjevně pozdější. Byl to snímek z parku. Nic zvláštního — lavička, stromy. Až pak si Tomáš všiml: na pozadí šla dívka. Z profilu. Ale obličej… obličej byl jako Emmin. Jen starší.

Zvětšil fotografii na obrazovce počítače. Prohnal ji skenerem, pak zvýšil ostrost.
Srdce bilo jako v mládí.
To byla ona.

Fotografie byla podepsána: «Piknik, 2001. Curych».
Fotografie byla pořízena nějakým vzdáleným příbuzným. Očividně se náhodně dostala do alba, když sbírali materiály pro Anniny narozeniny.

Tomáš ihned napsal fotografovi. Dozvěděl se, že ten byl na konferenci v Curychu a fotil procházku v městském parku. Dívka na fotce s nimi neměla nic společného — ani si jí nevšiml.

V Curychu strávil Tomáš tři týdny. Prošel každý park. Ukazoval fotografii lidem. Téměř to vzdal. Ale jednoho dne, sedící v kavárně, se pustil do hovoru s barmanem. Ukázal mu fotku. Ten řekl:
— Počkejte… To je přece Sophie. Pracuje u nás v útulku pro ženy. Velmi milá, ale… uzavřená.

Tomáš nedýchal.
— Pracuje u vás dlouho?
— Skoro 10 let. Nikdy nemluví o minulosti. Je osamělá. Ale všichni ji mají rádi.

Další den tam dorazil. Dovedli ho do malého kabintu. Dívka za stolem zvedla oči.
A zastavila se.
Dívali se na sebe minutu. Beze slov.

Postavila se. Učinila krok. Pak další. A najednou ho objala tak pevně, jako by se snažila vsoukat sebe do jeho těla, navrátit všechny ty roky.

— Tati… — zašeptala.

Žila pod jiným jménem. Utekla té noci, protože si myslela, že je zklamala. Její přítel ji odvezl do jiného města, ale později ji opustil. Neodvážila se vrátit, myslela si, že ji už neočekávají. Pak bylo příliš pozdě, příliš strašné. Změněné dokumenty, roky boje, hanba, samota.

Nyní seděli na lavičce. Vedle sebe. Ruča v ruce. Nepřerušoval ji. Jen poslouchal. Každý její dech, každé «promiň», každou pauzu, v které žil celý život — cizí, daleký, plný bolesti.

— Myslela jsem, že jste mě vyškrtli… — řekla téměř šeptem. — Bála jsem se vašeho pohledu. Myslela jsem, že jsem vám zlomila srdce, zradila…
— Byla jsi mou dcerou. A zůstala jsi. I když jsi o tom nevěděla. Psával jsem ti dopisy. Do vzduchu. Do nebes. Sedával jsem u tvé postele a mluvil s prázdnem. Zmizela jsi, ale nikdy jsem nepřestal tě milovat. Ani jednou za den.

Vytáhl z vnitřní kapsy pečlivě složený list papíru. Starý, zažloutlý.
— To je poslední dopis. Stále ho nosím s sebou. Psával jsem ho v den, kdy zemřela máma. Tehdy jsem jí slíbil: pokud se někdy vrátíš — všechno řeknu. Bez výčitek. Jen pravdu. Jen lásku.

Četla dopis a její ruce se třásly. V očích — slzy. Ale ne už ty hořké. Byly to slzy úlevy. Návratu. Přijetí.

— Mohla bych… — řekla, dívající se do jeho tváře, tak známé, zestárnuté, ale stále teplé. — Mohla bych k tobě přijet? Do toho domu? Aspoň se posadit do zahrady. Pořád tam stojí houpačka?
Přikývl.
— Všechno zůstalo, Emma. Všechno tě čeká. Dokonce i muškáty na okně — ty, co sázela maminka. Dům tě čekal, stejně jako já. Nepřestali jsme věřit.

Když se ten večer loučili, objal ji jako v dětství — pevně, celou duší.
— Máš kam se vrátit, holčičko. Vždycky jsi měla.
Přitiskla tvář k jeho rameni.
— Díky, že jsi nevyhodil tu fotografii. Díky, že jsi mě nevyhodil ze svého srdce.

Čekali jste na někoho někdy celý váš život? Co byste udělali, kdybyste se znovu setkali?