Jeho rodina přišla, aby mi vzala dům, který si postavil sám, ale jedna moje podmínka změnila vše…
Přišli si pro klíče třetí den po pohřbu. Zaklepali sebejistě, jako by vcházeli do svého vlastního domova. Z prahu: “Jsme rodina. Kdy nám předáš dům?” Stála jsem ve dveřích a dívala se na jejich tváře – stejné příjmení, žádná vychovanost. Jeden držel složku, druhý už si prohlížel okna, jako by vybíral nové závěsy. Klidně jsem řekla, že dům mohou dostat, ale jen za jedné podmínky…
Spolu jsme žili patnáct let. O své rodině mluvil zřídka. Věděla jsem jen to hlavní: v osmnácti letech ho rodiče vyhodili s kufrem, aby ho „učili samostatnosti“. Nájemní pokoje, koleje, noční směny. Mytí nádobí, nošení krabic, otáčení se, kde jen to šlo. Do třiceti let si koupil malý dům. Křivý plot, staré zápraží. Sami jsme malovali stěny, sami měnili sanitu, šetřili na všem, abychom splatili úvěr rychleji.
Potom – automobilová nehoda. Přítel za volantem, rychlost, mokrá silnice, smyk. Nemocnice, kde už nic nezachrání. Zavolali mi ráno. Přijela jsem, sedla na židli na chodbě a dlouho jsem nic neslyšela. Už se neprobral. Dům mě přivítal prázdnotou. Jeho bunda na věšáku, pantofle u postele. Vyřídila jsem papíry, vybrala hudbu na rozloučenou, zaslala blízkým vzkazy o čase a datu pohřbu. Třetí den po pohřbu zavolali jeho „příbuzní“.
V kuchyni si rozložili své dokumenty. “Kdo jsi mu byla? Spolubydlící? My jsme rodina. Dům by se měl vrátit do rodiny.” Zeptala jsem se: “Kde jste byli, když žil po koutech? Když pracoval v noci? Když na tomto domě tekla střecha?” Odpověď žádná. “Byli jsme přísní, pro jeho dobro,” řekl nejstarší. “A teď jsi povinna předat klíče.”
Položila jsem na stůl starý průkaz do skladu, účtenky za opravy, pár společných fotek. “Toto postavil bez vás. Od nuly. Bránil před deštěm a dluhy. Nyní se objevíte a ptáte se na klíče. Dobře. „Klíče pouze za jedné podmínky“. Ztuhli. “Jaké?” – „Nejprve žijte rok na ulici, s kufry. Jako on kdysi. Pak se uvidíme. Nebo ne.“ Za rok se vraťte – uvidíme.” Vybuchli: “To je vydírání!” Odpověděla jsem: “To je zkušenost. Jeho zkušenost. Jste rodina – podělte se o ni.”
Pak přišel jejich právník. Zdvořilý, s klidným tónem. Řekl: “Podle zákona tu jsou práva.” Ukázala jsem své: výdaje, účtenky, platby, korespondenci, kde společně táhneme dům. Řekla jsem, že zakládám svěřenský fond na jeho jméno – část hodnoty půjde na pomoc lidem, které vyhnali z domu. “Je to emocionální,” poznamenal právník. “Je to spravedlivé,” odpověděla jsem.
Večer, když všichni odešli, sundala jsem z věšáku jeho bundu, vyšla na zápraží. V zahradě šustila suchá tráva. Dům stál jako obvykle, jen uvnitř bylo prázdno. Pomyslela jsem si jednoduchou věc: dům není čtvereční metry. Je to místo, kde tě nevystavují kvůli „ne podle pravidel“. Udělal si takové místo. Můj úkol – nedat ho těm, kdo ho kdysi odmítli.
O den později našli obálku ve schránce. Uvnitř byla poznámka bez podpisu: “Nevěděli jsme, že to bylo tak. Promiň.” Nevím, kdo to napsal, a jestli odpustím.
Ještě se budou snažit. Možná bude soud. Jsem připravena. Klíče zůstávají u mě. Dům – také. Pokud opravdu potřebují tuto adresu, ať zkusí rok žít jako on po osmnácti. Bez rodiny a podpory. Pak se uvidíme. Možná.
A co byste udělali na mém místě – dali byste „podle krve“ nebo byste si také nechali dům, i když by to znamenalo dlouho se hádat?
