Jeden nález v bytě tchyně mě přiměl pochybovat o tom, že naše setkání bylo osudem, a ne něčí kalkulací

Před týdnem jsem uklízela starou komodu tchyně poté, co se přestěhovala do domova důchodců. V poslední zásuvce, zasunutá v tom nejvzdálenějším rohu, ležela kartonová krabice od bot. Uvnitř byly dětské věci mého manžela: drobné košile, botičky, čepice.

Pod košilemi jsem našla obálku. Byla pevná, zažloutlá časem.

Vytáhla jsem ji a zůstala stát. Uvnitř byly fotografie. Hodně fotografií.

Já před univerzitou. V džínách a červené bundě, s batohem na rameni.

Já v kavárně. Sedím s kamarádkami, smějeme se, držím šálek s cappuccinem.

Já na autobusové zastávce. Čekám, dívám se do telefonu.

Já v knihkupectví. Listuji knihou.

Všechny snímky byly pořízeny z dálky, nenápadně. Profesionálně. Všechny byly datovány – rok před tím, než jsem se seznámila s manželem.

Posadila jsem se na zem, rozsypala fotografie kolem sebe. Bylo jich více než dvacet. Celý můj život toho roku – mé trasy, zvyky, rozvrh.

Naše setkání nebylo náhodné.

Přijela jsem domů v šoku. Manžel byl v kuchyni, vařil večeři. Mlčky jsem hodila obálku na stůl. Fotografie se rozletěly do vějíře.

Vzal jednu. Poté další. Obličej bledl s každou fotografií.

Zeptal se, kde jsem to našla, hlasem tlumeným a cizím. Vyprávěla jsem mu o komodě, o krabici.

Manžel se posadil na židli. Přísahal, že je vidí poprvé, že nic takového nikdy neudělal.

Otázala jsem se – kdo tedy?

Bylo ticho. Ale já už znala odpověď.

Druhý den jsme jeli za tchyní.

Domov důchodců byl slušný – světlé chodby, čisté pokoje. Tchyně seděla v křesle u okna. Když nás uviděla, usmála se, začala mluvit o tom, jak se jí stýskalo.

Položila jsem jí obálku s fotografiemi na klín.

Otevřela ji, podívala se na snímky. Úsměv jí neopustil tvář. Přikývla, jako by poznala staré známé. Klidně řekla, že si je pamatuje.

Manžel se ptal, odkud má fotografie jeho manželky, pořízené rok před jejich seznámením. Hlas mu třásl.

Tchyně na něj pohlédla s údivem, jako by se ptal na něco zřejměkého.

— Jak odkud? Přeci jsem ti hledala nevěstu, synáčku.

Ticho. Dlouhé, ohlušující.

Tchyně začala mluvit živě, jako kdyby se dělila o recept. Vyprávěla, že synovi bylo tehdy 27 let, randil s různými dívkami bez vážných úmyslů. Viděla, kam to vede – oženit se s kýmkoli, rozvod. Nechtěla to pro něj.

Hladila fotografie, jako staré dopisy. Vysvětlovala, že si najala soukromého detektiva. Dala mu za úkol najít vhodnou dívku. Sestavila seznam požadavků: vzdělaná, z dobré rodiny, bez zlozvyků, zdravá, zodpovědná. Detektiv našel několik kandidátek, přinesl na každou z nich složku.

Nemohla jsem dýchat.

Pokračovala, dívajíc se na mě s vřelostí. Říkala, že si vybrala právě mě – nejlepší složku. Vynikající studentka, dobrovolnice, nekouřím, nepiju. Rodiče – profesoři. Zdraví dobré. Ideální snacha.

Manžel si zakryl obličej rukama.

Tchyně vyprávěla, jak vše naplánovala. Zařídila synovi práci v budově naproti mé univerzitě. Zjistila, kde se pohybuji. Požádala kamarádku, aby nás oba pozvala na večírek.

Řešila pýchou, mluvila o tom, jak krásně jsme se zamilovali.

Zvedla jsem se. Nohy mě nenesly. Zeptala jsem se, zda si uvědomuje, že mě sledovala, manipulovala našimi životy.

Tchyně se zachmuřila. Řekla, že nemanipulovala – jen pomohla osudu.

Manžel se na matku díval s hrůzou. Vysvětloval, že nás připravila o právo volby, že celá naše láska je jen její inscenace.

— Synáčku, — tchyně ho vzala za ruku. — Ale mýlila jsem se? Vždyť jste šťastní! Patnáct let spolu, dvě děti, pevná rodina. Vybrala jsem špatně?

Nemohla jsem pronést ani slovo.

Měla pravdu. Byli jsme šťastní. Milovala jsem manžela. Milovala děti. Milovala náš život.

Ale to všechno bylo postaveno na lži.

Jeli jsme domů mlčky. Manžel křečovitě svíral volant, až mu klouby zbledly. Já hleděla z okna, ale nic neviděla.

Doma si sedl přede mě, vzal mě za ruce.

— Nevěděl jsem to, — řekl ochraptěle. — Přísahám. Pro mě bylo naše setkání zázrakem. Viděl jsem tě tehdy na tom večírku a zamiloval jsem se na první pohled. Myslel jsem, že je to osud.

— Byla to tvoje matka.

— Miluji tě. Vše, co se stalo těch 15 let – je skutečné. Není to její plán. To jsme my. Naše láska, rodina, život.

Dívala jsem se na muže, se kterým jsem strávila polovinu svého života. Otce mých dětí. Mého pilíře.

Ale teď jsem věděla: nikdy jsem si ho nevybrala sama. Byla jsem vybrána. Jako zboží. Jako vhodná volba z katalogu.

Klepytala jsem, že potřebuji čas, a odešla do ložnice.

Uplynul týden. Ještě pořád jsem tady. Děti se vrátily z letního tábora, aniž by si všimly, že se mezi rodiči něco zlomilo. Manžel chodí po špičkách, bojí se promluvit.

A já se dívám na rodinné fotografie a nedokážu pochopit: co z toho je pravda? Naše první setkání – bylo upřímné? Naše láska – je skutečná? Nebo je to jen šťastná shoda povah, kterou matrka jeho matka vypočítala z dossié?

A hlavně – kdyby do toho nezasáhla, setkali bychom se vůbec? Zamilovali bychom se do sebe? Nebo bych byla šťastná s někým jiným?

Co byste na mém místě udělali? Je možné odpustit někomu, co nespáchal, ale ze kterého měl výhodu? Pokud je láska skutečná, záleží na tom, jak začala? Je možné postavit budoucnost s vědomím, že minulost byla ukradena?