Je mi sedmnáct let a jsem připraven žít samostatně. Ale máma říká, že vůbec nejsem schopný samostatného života, a upřímně řečeno, nechápu proč

Je mi sedmnáct a mám jasný pocit: chci být sám za sebe. Ne ve smyslu utéct, ne z protestu, ne v záchvatu emocí — ale protože cítím, že na to mám. Umím si uvařit jednoduché jídlo, zvládnu prát prádlo a platit za dopravu, rozumím jízdním řádům, umím mluvit s lidmi, klást otázky, hledat odpovědi. Nejsem dokonalý, ale učím se. A pokaždé, když se pokusím něco udělat sám — cítím se jistější.

Ale máma si myslí něco jiného. Říká, že jsem „ještě dítě“. Že „nechápu, co je to skutečný život“. Že „ještě neumím zvládat obtížné situace“. Říká to jemně, s láskou, ale v těch slovech slyším: „Nevěřím ti“. A to mě mrzí.

Neprosím ji o peníze. Nechci, aby mi koupila byt. Jen to chci zkusit. Pronajmout si pokoj. Vydělávat peníze. Dělat chyby. A — ano — nést za ně odpovědnost. Protože právě tak člověk roste. Skrze zkušenosti, pokusy, svobodu a její důsledky.

Kladl jsem si otázku: proč mi nevěří? Možná proto, že jsem dříve býval roztržitý? Zapomínal klíče, pletl si dny? Ano. To bylo. Ale přece nestojím na místě. Možná proto, že ji trápí strach? Samozřejmě. Její strach — to je strach matky. Strach, že to nezvládnu. Že mě to bude bolet. Že mě nebude moci ochránit.

Ale možná její strach — není o mně, ale o ní samotné? O tom, že ztrácí kontrolu, svůj zaběhlý pořádek, pocit, že jsem „její dítě“?

Nechci s ní zpřetrhat vztahy. Naopak. Chci, aby na mě byla hrdá. Aby viděla, jak dospívám. Aby viděla, že všechno, co mě naučila — nebylo zbytečné. Chci jí říct: „Podívej, mami. Vychovala jsi člověka, který zvládne stát na vlastních nohách“.

Vím, že život nebude jednoduchý. Ale nechci, aby mě před ním chránili navždy. Chci ho potkat — s chybami, s vítězstvími, s nejistotou.

Možná ještě nejsem úplně dospělý. Ale není dospělost právě ta touha růst, i když se člověk bojí? Není právě v tom — skutečná samostatnost?

Nežádám o svolení. Prosím o důvěru. A také trochu víry. Protože jsem připraven. A možná právě tohle máma zatím nedokáže přijmout. Ale doufám, že jednoho dne — to přijme.