Se svým prvním manželem jsem se rozvedla před mnoha lety. Ach, jak mi vyčerpal všechny nervy! Dlouho jsem se z tohoto manželství nemohla vzpamatovat. Byl bez práce, utrácel mé peníze a odnášel z domu všechno.
Snášela jsem to, protože jsme měli syna, který dospíval. Ale jednou, když bylo Jakubovi 12 let, přišel ke mně a s pohledem přímo do očí řekl:
— Mami, proč to snášíš? Vyhoď ho!
Tehdy mi jako by spadly šupiny z očí, a bez váhání jsem ho vyhodila. Jaká to byla radost – nelze to vyjádřit slovy. Později jsem měla několik nápadníků, ale nikdy jsem neplánovala vážné vztahy. Bávala jsem se opět skončit v pasti.
Poslední čtyři roky byly obzvláště těžké. Syn odjel pracovat do Kanady a rozhodl se tam zůstat natrvalo. Nechci tam jet – je příliš pozdě zvykat si na jinou zemi.
Období karantény jsem prožila velmi těžce – nikdo ke mně nepřišel. A pak se mi udělalo úplně smutno.
— Najdi si alespoň nějakého přítele, aby sis měla s kým popovídat! – přemlouvala mě přítelkyně.
— Víš, koukám na své vrstevníky, a všichni jsou děsiví a slabí. Stydím se lidem ukazovat. Na co mi takoví jsou? Abych na stáří o někoho pečovala? Oni nepotřebují kamarádku, potřebují služku.
— Tak se seznam s někým mladším. Vypadáš přece výborně!
Tehdy jsem se nad tím zamyslela. A jakoby náhodou se se mnou začal bavit muž, který bydlel ve vedlejším domě. Každý den venčil svého psa v parku poblíž.
Jmenoval se Jiří. Byl rozvedený, jeho bývalá manželka odjela do Itálie, měl dospělou dceru. Vzhledově – hezký muž, 49 let. Připomínám, že mi je 62. Začali jsme se scházet a on mě tak hezky obdivoval – skoro každý den nosil květiny.
Ani jsem si nevšimla, jak už se nastěhoval ke mně. Všichni se divili, jak takový statný a zajímavý muž zaměřil pozornost na mě. Nezastírám, že mi to lichotilo.
Každý den jsem pro něj připravovala chutné jídlo, s radostí prala a žehlila jeho oblečení. Ale jednoho dne mi řekl:
— Mohla bys vyvenčit mého psa. Bylo by pro tebe užitečné být na čerstvém vzduchu!
— Pojďme spolu.
— Možná bychom se neměli příliš často ukazovat lidem.
„Copak se za mě stydí?“ – pomyslela jsem si. A pak jsem si uvědomila, že jsem se stala jeho služkou. Rozhodla jsem se s ním promluvit vážně.
— Myslím, že domácí práce by se měly dělit rovným dílem. Sám si můžeš žehlit oblečení. A venčit svého psa.
— Poslouchej, pokud jsi chtěla mladého a hezkého muže, musíš mu vyhovět. Jaký máš jinak přínos?
— Máš 30 minut na to, abys sbalil své věci a odešel!
— Co? Nemůžu, moje dcera už přivedla svého přítele do mého bytu.
— Tak tam žijte všichni pohromadě!
Vyhodila jsem ho bez váhání. I když, popravdě, bylo mi smutno. Skutečně už žena v mém věku nemůže najít opravdovou lásku? Tak ráda bych měla něžnost…
Leave a Reply