Je mi 60 let. A nelíbí se mi, když ke mně někdo přijde domů…

Je mi 60 let. Žiju sama už mnoho let a čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že nemám ráda, když ke mně někdo přijde. Dříve to bylo jinak. Jako mladá jsem měla návštěvy ráda. Tehdy se to zdálo přirozené: dům by měl být otevřený, dveře vždy dokořán, vůně jídla z kuchyně, smích, rozhovory do pozdní noci. Připravovala jsem velký stůl, běhala s talíři, hostila lidi a byla šťastná, že se u mě doma cítí dobře. Byla jsem unavená, samozřejmě, ale bylo to příjemné vyčerpání. Cítila jsem se potřebná.

A teď se vše změnilo. S lety mám pocit, že domov je jen moje místo a nikoho tam nechci pustit. Dokonce ani blízké. Dokonce i když přijdou s dobrými úmysly. Jsem nervózní, když zazvoní telefon a někdo říká: „Přijdeme.“ Hrudník se mi ztáhne jako kámen. Začínám přemýšlet: „Proč? Na jak dlouho? Co mám říkat a dělat?“ Chci se schovat, vymyslet si výmluvu.

Všimla jsem si, že jakákoli přítomnost cizí osoby narušuje můj klid. Mám všechny věci na svém místě. Každá maličkost, každá šálka nebo kniha stojí tak, jak mi to vyhovuje. To je můj pořádek. A najednou někdo přijde, položí šálku někam jinam, sedne si do mého křesla, otevře kohoutek nebo lednici. Pro ostatní je to drobnost, ale v tu chvíli cítím, že můj svět je narušen. Jako kdyby mi vzali vzduch.

Když přijdou děti, zdá se, že je to jiné. Čekám je, stýská se mi po nich. Ale i s nimi je to stejné. Jsem ráda, že přijeli, ale hned mě trápí: jak se budou cítit u mě, zda jim bude chutnat jídlo, zda bude dost místa, zda je vše v pořádku. Stále jsem napnutá. A když odjíždějí, cítím úlevu. Mohu zase dýchat, být sama sebou. Chodit po bytě ve starém županu, sedět v tichu v kuchyni, pít čaj bez spěchu, dívat se z okna a nikam se nehnat.

Uvědomuji si, že s věkem mám méně sil na komunikaci. Když je někdo v domě, musím mluvit, usmívat se, udržovat konverzaci, být „hostitelkou“. Ale už tu roli nechci. Jsem z ní unavená. Nemám už sílu předstírat pohostinnost, když uvnitř cítím prázdnotu nebo únavu. Je mi klidněji, když jsem sama. Mohu se bavit s dětmi po telefonu, mohu se setkat s přítelkyní v kavárně nebo se projít v parku. Ale doma téměř nikoho nezvu.

Kdysi jsem si myslela, že to není normální. Že jsem prostě ztvrdla. Možná to je stáří, možná samota. Ale pak jsem pochopila: to není nemoc ani vrtoch. To je moje právo. Mám právo chránit svůj prostor. Můj domov je mým odrazem. Je to místo, kde můžu být sama sebou, kde nemusím před nikým hrát role. Já rozhodnu, kdo může překročit ten práh. A většinou je odpověď jedna — nikdo.

Říkají mi: „Ale zůstaneš sama.“ A já už sama jsem, ale v této samotě mi je klidně. Ano, někdy chci mluvit, někoho obejmout. Ale našla jsem si jiné formy komunikace. A domov ponechávám jen pro sebe.

Možná to zvenčí vypadá divně. Možná mě někdo odsoudí a řekne: „Stáří tě dělá uzavřenou.“ A možná naopak — to je zralost. Příliš mnoho let jsem žila pro druhé. Vařila, přijímala, bavila. A teď chci žít pro sebe.

A teď mě zajímá: je to příznak osamělosti a únavy, nebo je to normální přání ženy mého věku — prostě chránit svůj svět a nikoho do něj nepustit?