Je mi 55, děti vyrostly, manžel si žije svůj život a já jsem si najednou uvědomila, že nevím, kdo jsem a proč každé ráno vstávám

Předtím jsem žila jejich životy. Pobíhala jsem mezi školou, kroužky a hrnci. A pak najednou vše utichlo — žádné telefonáty, žádné „mami, pomoz mi“. A v té tichosti jsem si najednou uvědomila: bez nich jsem nikdo. Ale jednoho dne jsem se rozhodla vzpomenout si, kdo opravdu jsem. A to, co se stalo potom, změnilo všechno…

To zjištění přišlo nečekaně. Běžné úterý. Uklidila jsem byt, připravila večeři. Seděla jsem a dívala se z okna.

V dřívějších dobách bylo vždy co dělat. Děti vyžadovaly pozornost. Syn — fotbal, dcera — tanec. Úkoly, rodičovské schůzky, lékaři. Běhala jsem jako veverka v kole.

Teď bylo ticho. Prázdný byt. Nikdo nevolá: “Mami, pomoz!”

A já nevěděla, čím se zabavit.

Zavolala jsem dceři: — Marie, jak se máš? — Dobře, mami. Jsem zaneprázdněná, zavolám zpět.

Napsala jsem synovi. Přečetl, ale neodpověděl.

Pochopila jsem — už mě nepotřebují. Vyrostli. Žijí své životy.

A já žádný život nemám. Měla jsem jen jejich život.

Večer přišel manžel, večeřel, posadil se k televizi. Zeptala jsem se: — Jaký jsi měl den? — Dobře. — Chceš si promluvit? — O čem? — Nevím. Jen tak si promluvit.

Podíval se na mě překvapeně: — Stalo se něco? — Ne. Jen… se nudím. — Nudíš? Tak se zaměstnej něčím užitečným. — Čím? — Nevím. Podívej se na nějaký seriál.

Vrátil se k televizi. Šla jsem do ložnice.

Pochopila jsem: pro všechny jsem pozadí. Matka, která nakrmí. Manželka, která uklidí. Ale ne člověk. Ne osobnost.

Sama jsem se stala pozadím. Zapomněla jsem na sebe.

Druhý den jsem se rozhodla vzpomenout si. Kdo jsem? Co jsem ráda dělala?

V mládí jsem tančila. Milovala jsem to. Snila jsem o tom být choreografkou. Rodiče řekli: není to vážné. Provdala jsem se, porodila děti. Odložila jsem to.

Našla jsem taneční studio poblíž. Pro dospělé. Přihlásila jsem se.

První lekce byla zvláštní. Byla jsem nejstarší. Ostatní byli mladší. Styděla jsem se. Tělo mě neposlouchalo.

Ale tančila jsem. Poprvé za třicet let. A cítila jsem se živá.

Manžel byl překvapený: — Kam jsi se vypravila? — Na tanec. — V tvém věku? — A co je špatného na mém věku?

Pokýval rameny.

Děti se smály: — Mami, co to je? Tanec je pro mladé. — Nejsem stará. — No, je to nějak divné.

Bylo mi to líto. Ale nevzdala jsem to.

Za měsíc jsem se seznámila s ženami ve studiu. Začali jsme se scházet, pít kávu, povídat si. Všechny máme podobné příběhy: vychovávaly jsme děti, zapomněly na sebe. Teď se znovu hledáme.

Přihlásila jsem se na kurzy španělštiny. Vždy jsem to chtěla studovat. Odkládala jsem to — děti byly důležitější.

Teď se učím. Baví mě to.

Začala jsem číst. Ne recepty a rady o výchově. Romány, detektivky. Pro sebe.

Manžel si všiml: — Změnila jsi se. — Jak to myslíš? — Nevím. Jsi jiná. Jsi méně doma. — Třicet let jsem byla doma. To stačí.

Zůstal zticha: — A večeře? — Udělej si ji sám. Nebo objednáme. Dnes mám tanec.

Syn přijel na návštěvu. Viděl plakát tanečního koncertu na lednici: — Mami, opravdu budeš vystupovat? — Ano. Za měsíc. Přijdeš? — Opravdu? — Opravdu.

Přišel. S manželkou, s malou dcerou. Díval se, jak tančím na jevišti. Pak přišel ke mně: — Mami, nevěděl jsem, že to umíš. — Ani já jsem to nevěděla. Zapomněla jsem.

Marie mi včera zavolala: — Mami, slyšela jsem, že tancuješ? Skvělé. Jsem na tebe pyšná.

Tato slova mě zahřála. Ne “divné”, ale “jsem pyšná”.

Včera jsem seděla v kuchyni, pila kávu. Sama. Ale nenudila jsem se. Přemýšlela jsem o plánech: koncert, zkouška z italštiny, setkání s kamarádkami. Mám život. Svůj. Konečně.

A našli jste se po tom, co děti vyrostly? Nebo stále hledáte?