Je mi 50 let, kamarádka mě přesvědčila jít na rande naslepo. Ale když napsal „Už tě vidím“ – nemohla jsem uvěřit svým očím…

Je mi 50 let. Nejsem vdaná, nemám rodinu, nemám děti. Žiju sama, zvykla jsem si na to, ačkoli někdy večer je tak ticho, že i lednička se zdá být společníkem. Kamarádka mě pořád přesvědčovala: „Přestaň být sama, jdi na rande!“ Já jsem odbývala, ale v jeden moment jsem si pomyslela – na co vlastně čekám? Nikdo nepřijde, nikdo nezaklepe. Souhlasila jsem.

Ona všechno zařídila: „Normální muž, vdovec, žádné zvláštnosti. Zkus to.“ Pochybovala jsem, ale přesto jsem souhlasila. Domluvili jsme si schůzku v kavárně. Přišla jsem trochu dřív, vybrala si stolek u okna, objednala kávu. Ruce se mi třásly, jako kdyby mi bylo zase osmnáct. Napsala jsem mu: „Jsem už na místě, sedím u okna, v bílém svetru.“ Odpověděl téměř okamžitě: „Už tě vidím.“

Zvedla jsem oči – a málem jsem se zakuckala kávou. Přede mnou stál on. Ten samý. Má první láska. Ten, kdo kdysi slíbil, že budeme vždy spolu. Kdo říkal, že beze mě nemůže žít, a pak prostě zmizel. Bez vysvětlení, bez slova „sbohem“. Ty oči bych poznala mezi tisíci. A ony také poznaly mě.

Ztuhli jsme. Pak se přiblížil a tiše řekl:
– Ahoj, Eleno.
– Ahoj, – vydechla jsem. – Dlouho jsme se neviděli.
Sedl si naproti. V rukách se mu třásl šálek. Zestárl, zešedivěl, ale úsměv zůstal stejný.
– Nemyslel jsem si, že jsi to ty, – řekl. – Když jsem viděl fotku na webu, neuvěřil jsem. Ale pak…
– Pak ses rozhodl to zkontrolovat? – zeptala jsem se s hořkostí.
Kývl.
– Byl jsem tenkrát hlupák. Bál jsem se, že ti nedokážu dát ten život, o jakém jsem snil. Odešel jsem, protože jsem myslel, že budeš beze mě šťastnější.
Dívala jsem se na něj a uvědomila si, že všechny ty roky jsem nosila v sobě bolest, kterou nikdo neviděl. Myslela jsem, že jsem zapomněla. A ukázalo se, že jsem ji jen skrývala hluboko uvnitř.

– Máš rodinu? – zeptala jsem se.
– Ne, – odpověděl. – Manželka zemřela před třemi lety. Děti jsou dospělé, žijí samostatně. Jsem sám.
Sklonil oči, pak se znovu podíval na mě:
– Možná osud chtěl všechno napravit?
Usmála jsem se.
– A možná jen chtěl připomenout, že čas běží.
Vzal mě za ruku. Jeho dlaň byla teplá, známá. A v tu chvíli jsem pochopila, že vše, co mezi námi bylo, umřelo tehdy, před dvaceti lety. A nelze to navrátit. Stali jsme se jinými lidmi, cizími, třebaže s společnými vzpomínkami.

– Jsem rád, že jsi přišla, – řekl.
– A já jsem ráda, že jsem hned neodešla, – odpověděla jsem. – Znamená to, že jsem odpustila.
Seděli jsme tam ještě chvíli. Pak navrhl projít se, ale odmítla jsem. Řekla jsem, že spěchám. Ve skutečnosti – prostě jsem nechtěla narušit to křehké klidné, které ve mně konečně vzniklo.

Vyšla jsem na ulici, nadechla se chladného večerního vzduchu. Chtělo se mi plakat, ale ne bolestí – ze zvláštní úlevy. Vše, co mě tolik let trápilo, náhle povolilo. Pochopila jsem, že minulost není třeba vracet. Je tu jen proto, abychom si uvědomili – nyní jsi jiný.

Už nikdy nenapsal. A já nečekala. Možná nás opravdu svedl osud, ale ne proto, abychom začali znovu, ale abychom udělali tečku.

Víte, nestala jsem se šťastnější po tomto setkání. Ale stala jsem se svobodnější. Protože někdy je třeba znovu vidět člověka, abychom pochopili – už ho nemilujete.

A dokázali byste odpustit někomu, kdo jednoho dne prostě odešel, aniž by vysvětlil proč?