Je mi 45 let a mé matce je 85. Jak žít v jednom domě se starší matkou?

Někdy mám pocit, že jsme si opět vyměnily role. Jenom teď nejsem já, pětiletá, kdo k ní natahuje ruce, když se bojí tmy, ale ona — pětaosmdesátiletá — mě volá v noci, protože zase zapomněla, jaký je den. Nebo protože se jí zdál sen o otci. Nebo prostě proto, že je osamělá.

Když mi bylo 30, snila jsem o domě. O velkém, světlém, s tichem v pokojích a fotografiemi na stěnách. A když jsem ho získala, matka se ke mně přestěhovala takřka okamžitě — poté, co si zlomila kyčel. Bratr a já jsme se rozhodli, že to bude lepší: péči by tak bylo snazší zajistit a nemocnice matku děsila k smrti. Bratr žije v zahraničí, zatímco já — “velmi blízko”, jak to starší lidé rádi říkají. Tak zůstala “dočasně”. Už 12 let.

Nejprve se mi zdálo, že to zvládnu. Jsem silná, tvrdohlavá, už jsem dospělá. Ale potom začaly malé potíže: rozčilovala ji hlasitost televize, reptala, že polévku správně nesolím, a byla dotčená, když jsem odcházela do práce dříve, než by si přála.

Jednou jsem přišla z práce unavená, položila kabelku a uslyšela:
— Ty mě vůbec nemiluješ. Celý den jsi mi ani nezavolala.

Sedla jsem si na židli a rozplakala se. Protože jsem volala — dvakrát. Ale ona to zapomněla.

Je mi 45. A nemám osobní život. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že matka nespí, když odcházím. A každý můj návrat později než v devět večer je jako vysvětlování na rodičovské schůzce. Mám ji ráda. A ve chvílích, kdy se směje a vzpomíná, jak jsem se v dětství bála koní, cítím, že to všechno má smysl. Ale v jiných — v momentech výčitek, nálad, opakujících se otázek — se cítím jako unavená dcera.

Žijeme v jednom domě, ale v různých časech. Já — v současnosti, plné úkolů, plánů, neuhrazených účtů a nekonečných termínů. Ona — v minulosti, kde otec ještě žije, já chodím do školy a ona každý pátek peče koláč. Její realita — to jsou černobílé fotografie a vůně starých knih.

Žít se starším rodičem — to je jako žít v muzeu vlastního života. Kde nejste návštěvník, ale kustod. Zodpovědný za pořádek, péči, a — hlavně — ticho, aby nic nerušilo exponáty.

Někdy jsou dny, kdy sotva zadržím rozčilení. Kdy sním o tom, že bych se jednoduše přestěhovala do malého bytu, kde není vůně léčivých bylin, starých hodin s bicími hodinami a rozhlasová stanice hrající věčný klasický repertoár na opakování. Kde se nikdo desetkrát denně neptá: „Kde jsou mé tablety?“

Ale existují i jiné dny.

Ráno. Spí v křesle. Jemná, křehká, zabalená do deky. Obličej — jako dětský. Sednu si vedle ní. Jen tak. Bez slov. A najednou cítím její ruku na své — sotva teplou, suchou, opatrnou. Otevře oči:
— Ty jsi moje holčička…

A to je všechno. Jsem znovu — její holčička. A znovu se mi chce žít v jednom domě. Alespoň ještě na chvíli. Dokud není pozdě.

A vy, žili jste někdy se staršími rodiči? Co bylo pro vás nejtěžší a nejcennější v této zkušenosti?