Jak jsem přestala zachraňovat své dospělé děti

Jmenuji se Marie, je mi 68 let a žiji v Jihlavě. Je to menší město, kde znám každý kout. Tady jsem se vdala, tady jsem vychovala děti, tady jsem pochovala manžela. A právě tady jsem se naučila říkat „ne“ i těm, které miluji nejvíce – svým dětem.

Když byli Petr a Lenka malí, byla jsem tou mámou, co dělá všechno pro rodinu. Pracovala jsem v krejčovství, někdy i na dvě směny, jen aby dětem nic nechybělo. Můj manžel Josef byl hodný, ale moc se o rodinu nestaral – domácnost i výchova byly vždy na mně. Petr často stonal, Lenka měla problémy ve škole, a já neustále běhala, řešila, chránila, učila, zachraňovala. Byla jsem maminkou–záchranářkou.

Jak děti dospívaly, starostí neubylo – jen se změnily. Petr šel na vysokou, ale po roce skončil. Lenka se brzy zamilovala, vdala se a měla dvě děti. Oba žili dost nezodpovědně, ale vždy věděli, že máma pomůže. A máma opravdu pomáhala. Petrovi jsem koupila první auto, a když se zadlužil – dala jsem mu všechny úspory. Když se Lenka rozvedla, vrátila se i s dětmi ke mně – a my všichni žili v malém bytě 2+1.

Když jsem sama potřebovala operaci – mlčela jsem. Když jsem byla unavená – pila kávu a plakala potichu do polštáře, aby to nikdo neviděl.

Všechno se změnilo jednu zimní noc. Bylo mi zle, vysoký tlak, srdce bušilo. Přijela záchranka a mladá lékařka mi řekla:
– Vy žijete životy druhých. Jestli chcete ještě pár let přežít, začněte myslet na sebe.

Ten večer jsem dlouho koukala z okna a přemýšlela – kde je vlastně můj život?

Druhý den jsem si pozvala Petra a Lenku. Posadili jsme se do kuchyně a poprvé v životě jsem řekla:
– Mám vás ráda. Ale už vás nechci pořád zachraňovat. Už nemůžu.

Lenka se rozplakala. Petr mlčel. Byli šokovaní. Ale já už nechtěla být ta, která se vždycky drží, když ostatní padají.

Od té chvíle se všechno změnilo. Lenka si pronajala byt, Petr se začal starat sám o sebe. A já? Já začala žít – pomalu, klidně, ale konečně žít. Chodím na pletení, do knihovny, na procházky po městě. Někdy upeču koláč – pro sebe. Jen tak.

Svou lásku k dětem jsem neztratila. Jen se změnila. Pochopila jsem, že někdy ta největší láska je nechat je padnout – a zase vstát. Ne věčně nastavovat polštář.

Dnes, když se podívám do zrcadla, vidím unavené oči – ale klid v duši. A když se mě někdo zeptá, jestli toho lituju, řeknu:
– Jen jediné věci – že jsem s tím nezačala dřív.