Jak být šťastný, když už není nikdo, komu bys to mohl říct?

Byl jsem ženatý 37 let. S Annou jsme žili dlouhý život. Radovali jsme se, hádali jsme se, stavěli jsme, vychovávali děti, pohřbívali rodiče, vítali vnoučata. Všechno jako u ostatních — všední dny, svátky, starosti.
O štěstí jsme mluvili zřídka, ale věděl jsem — měli jsme ho. Prostě proto, že byla vedle mě.

Před třemi lety odešla Anna. Ticho, jako když usínají unavení. Nemoc trvala krátce. Jen si nestěžovala — nechtěla být přítěží.
Její poslední slova byla prostá: «Zvládneš to, jsi silný».
A já to nezvládl. Měsíce se slily do jedné šedé hmoty. Domov se stal chladným. Začal jsem se bát neděl — zněly obzvláště prázdně.

Děti přijížděly, volaly, podporovaly. Ale nebylo to ono. S nimi jsem nemohl mluvit tak, jak s ní. S nikým jsem nemohl. Ani o velkých věcech, ani o těch opravdových.

Uteklo nějaké časové období. Bolest přestala být ostrá — stala se tupou a stálou. Začal jsem se z toho dostávat. Pomalu. Vrátil jsem se ke čtení. Začal jsem chodit pěšky. Naučil jsem se vařit kávu, jak ji měla ráda — v džezvě, na mírném ohni.
Na narozeniny jsem si nadělil výlet — poprvé sám. Seděl jsem na břehu, díval se na vodu a najednou pocítil: klid. Ne radost, ne veselí. Ale právě — klid. Poprvé po dlouhé době.

Seděl jsem tam s hrnkem kávy v ruce, vítr cuchal límec, slunce se dotýkalo tváře. A najednou jsem si pomyslel: jsem šťastný. Svým způsobem. Dospěle. Bez nadšení, ale s vděčností.
A potom přišla myšlenka, jako úder:
«Komu to teď řeknu?»

Chápeš, dřív každý dobrý pocit byl neúplný, dokud jsem ho nesdílel s ní. Ráno, západ slunce, chutné jídlo, vtipná příhoda — všechno nabralo na intenzitě, když jsem jí o tom vyprávěl.
A teď prostě jen sedím. A není s kým se o to podělit.

Ale přeci jen mluvím. Sám pro sebe. Ticho. Jako by mě stále slyšela:
“Víš, Anno… dokázal jsem to. Znovu se cítím živý.”

Někdy je nejtěžší — být šťastný, když ten, s kým jsi chtěl sdílet toto štěstí, už není vedle tebe.

A někdy jste se přistihli, že přišlo štěstí — a už není komu o tom říct?