Ignoroval mé telefonáty, když jsem rodila naše dítě. Ale potom ho život donutil kleknout si na kolena…

Pohádali jsme se kvůli maličkostem. I když ne, nebylo to kvůli maličkostem. Prostě se každá drobnost tehdy změnila v bouři. On stále častěji mlčel a já jsem se stále hlasitěji snažila dostat k němu. A jednoho večera práskl dveřmi a řekl, že je unavený. Zůstala jsem sama, vzteklá a zraněná.

Později v noci, když začaly kontrakce, nejprve jsem myslela, že jsem se spletla. Že je to jen bolest. Ale za pár minut bylo jasno — začalo to. Popadla jsem telefon a zavolala mu. Jednou. Podruhé. Popáté. Podesáté. Potřicáté.
Bez odpovědi.
Jen zvonění — suché, chladné, jako kdyby mě přímo udeřilo do srdce.

Slzy tekly samy. Strach a bolest se smísily do jednoho. Můj bratr uslyšel, jak pláču, a aniž by se ptal, odvezl mě do nemocnice.

V autě jsem mlčela. Jen jsem si držela břicho, počítala dechy a potlačovala vzlyky. On — jediný, komu jsem chtěla zavolat, — neodpověděl. Ani se nepodíval. Ani se nezeptal, kde jsem.

Když jsme dorazili, bolest byla nesnesitelná. Lékaři mě vzali na porodní sál a bratr zůstal čekat za dveřmi.

Po deseti hodinách — deseti nekonečných hodinách — se můj telefon konečně rozsvítil. Volal on. Můj bratr se podíval na displej a bez váhání odpověděl:
— Nepřežila.

Neřekl to ze zlosti. Jen chtěl, aby aspoň na chvíli pocítil, co znamená skutečně ztratit.

Během dvaceti minut byl v nemocnici. Vřítil se, bledý, roztřesený, s prázdnýma očima.
— Kde je? Kde je moje žena?
Žádná zdravotní sestra neodpověděla. Vedli ho po chodbě a otevřeli dveře.

A tam — já.
Živá. S naší dcerou v náručí.

Zastavil se, jako by ho zasáhl blesk. Na chvíli tomu ani nevěřil. Pak přišel, klekl si přímo na nemocniční podlahu a rozplakal se.
Ne tak, jak pláčou ze zranění. Ale tak, jak pláčou, když pochopí, že málem ztratili všechno.

Šeptal:
— Odpusť. Prosím, odpusť. Myslel jsem, že ještě máme čas.

Tehdy jsem nic neřekla. Jen jsem mlčky dala dcerku, aby ji držel.
Ať cítí, pro koho stojí za to žít, a ne jen být hrdý.

Pak začaly nové dny — bezesné noci, pláč, únava, ale byl vedle mě. Pokaždé. Bez slov. Bez omluv. Prostě dělal.

Myl láhve, držel mě za ruku, když jsem plakala z únavy, vzal na sebe co mohl. A poprvé po dlouhé době jsem viděla ne muže, který se hádá, ale muže, který pochopil.

Uběhl čas.
Nyní, když vezme naši dceru do náruče, vidím, jak se mu třesou prsty, a slyším, jak jí šeptá:
— Málem jsem vás obě ztratil.

A já si říkám — možná všichni musíme někdy projít téměř-ztrátou, abychom se konečně naučili vážit si těch, kdo jsou nám blízko?

A už jste někdy pochopili, že ztrácíte člověka — až když bylo málem pozdě?