Hovor, který převrátil můj život vzhůru nohama

Vždycky si kontroluji telefon, než odejdu z domu.
Dnes — ne.
Ještě jsem si nestihla obléct kabát, když zazvonil telefon.
Číslo bylo neznámé.
— Paní Anno? — ženský hlas, zadýchaný, jako by běžela. — Volám ze školy. Váš syn dnes nepřišel na vyučování.
— Jak to, že nepřišel? Vždyť odešel před deseti minutami!
Ticho.
— Kontrolovali jsme — nikde ho není.

O pár vteřin později telefon zazvonil znovu.
Jiné číslo.
A hlas na druhém konci řekl něco, na co nikdy nezapomenu:
— Váš syn je se mnou. Nic mu nehrozí.

— Kdo jste? Kde je?! — téměř jsem vykřikla.
— Máte dvacet minut. Starý dům, číslo dvanáct.

Ten dům jsem znala. Dřív tam bydleli staří manželé, pak zůstal prázdný, okna zatlučená prkny, dvůr zarostlý kopřivami. Místní teenageři tam chodili „na odvahu“, dospělí se mu vyhýbali.

Vyrazila jsem na ulici, skoro necítíc chlad.
Sníh křupal pod botami, dech se mi lámal, srdce bušilo ve spáncích. Cestou jsem volala mámě, sousedce, manželovi — nikdo ho neviděl.

Na dvoře starého domu stál u zdi Michal. V rukou držel náš malý cestovní kufr. Usmíval se, jako by na mě prostě čekal.

— Mami, všechno je v pořádku — řekl tiše. — Jen jsme si povídali.

Ze stínu vystoupil vysoký muž v tmavém kabátě. V ruce držel pomačkanou obálku. Tvár… byla mi povědomá.

— Kdo jste? — zašeptala jsem.

Přistoupil blíž a podal mi obálku. Uvnitř — fotografie: já, před dvaceti lety, smějící se na letní ulici, a on — vedle mě, objímající mě.

Srdce se mi zastavilo.
— Marek… — jméno se mi vyklouzlo samo.

Přikývl.
— Nevěděl jsem, že máme syna. Dozvěděl jsem se to před měsícem.

V mysli se mi vrátilo léto v Praze, naše krátká, bláznivá láska. Jeho náhlý odjezd „za prací“ a ticho. Tehdy jsem si myslela, že prostě odešel. A syna jsem vychovávala sama.

— Proč jsi mě tehdy nehledal? — můj hlas se třásl.
— Hledal jsem tě. Ale tvoji rodiče mi řekli, že jsi odjela. Uvěřil jsem jim. Potom… jsem se oženil.

Michal se díval střídavě na mě a na něj.
— Mami, to je můj táta?

Přikývla jsem.
— Ano.

Marek se na syna podíval s bolestí i něhou.
— Nepřišel jsem, abych ho vzal pryč — řekl tiše. — Odjíždím na dlouho. Chtěl jsem jen, aby věděl, že existuju. Aby měl tvář, ne prázdné místo.

Postavil kufr k mým nohám.
— Tady je všechno, co jsem pro něj sbíral. Dopisy, které jsem neposlal. Dárky k narozeninám.

Michal se zeptal tiše:
— Vrátíš se?

Marek neodpověděl. Jen ho pevně objal a odešel do sněhové vánice, aniž by se ohlédl.

Zůstala jsem tam se synem a kufrem.
— Mami, on… je hodný? — zeptal se Michal.

Polkla jsem.
— On… je tvůj táta.