Farmář si myslel, že zachránil obyčejná koťátka, ale časem pochopil, že to nejsou jen koťátka…
Farmář si jich všiml ve stínu vejminku, když ráno vyšel nakrmit slepice. Tři malá klubíčka s obrovskýma očima se třásla zimou a sledovala ho s takovou bezmocí, že nemohl jen tak kolem nich projít.
Zabalil nalezence do staré deky a přinesl je do domu. Dal jim teplé mléko, vytvořil jim hnízdečko u kamen a s úsměvem zašeptal:
— No, chlupáčci, teď jste doma.
Koťátka byla překvapivě krásná — s kulatými čenichy, hustou srstí a vážnými očima, které jako by se dívaly přímo do duše. Nejprve si myslel, že jde jen o neobvyklé plemeno. Ale byly tu podivnosti.
Nemňoukala jako obyčejná koťata, nýbrž vydávala krátké, tlumené zvuky, připomínající klapání. Nehrála si, neprala se a neskákala — jen tiše pozorovala. A ještě… rostla příliš pomalu. To všechno farmáři připadalo nějak… podivné.
Když je soused uviděl, strnul úžasem:
— Odkud máš manuly?!
— Jaké manuly?.. To jsou přece koťata…
— To jsou divoké kočky. Vzácné a velmi opatrné. Nežijí blízko lidí. Jestli jejich matka zahynula, měli štěstí, že jsi je našel.
Farmář dlouho mlčel. Na jedné straně, jeho nalezenci byli skutečně něčím zvláštním. Na druhé straně — srdce mu už nedovolovalo je nechat odejít. Zvykl si na ně, mluvil s nimi jako s přáteli, a oni, ač divocí od přírody, začali odpovídat důvěřivými pohledy.
Uplynulo několik měsíců. Povzrostli, stali se nezávislejšími a stále více seděli u okna, dívajíce se směrem k lesu. A jednou, brzy ráno, když farmář otevřel dveře, tři chlupaté ocásky jeden po druhém sklouzly ven. Ohlédli se jen jednou.
Nepokoušel se je zavolat zpět. Pochopil, že se jen stal součástí jejich cesty.
A kdesi hluboko uvnitř věděl: kdyby nebylo jeho, tyto divoké kočky už by nemusely existovat.
A někdy, večer, stále ještě stavěl misku s mlékem u zápraží. Co když nakouknou — alespoň na chvíli.
