Žaneta se na tento den připravovala s nervozitou, která každý den rostla v jejím srdci, jakmile otevřela oči. Její první přijímání pro ni nebylo jen obřadem, ale něčím mnohem větším – něčím, co ještě nedokázala vyjádřit slovy, ale hluboce cítila.
Byl to její osobní den, zasvěcený něčemu čistému a posvátnému, jako kdyby šla na důležité setkání s Tím, kdo na ni vždy čeká, kdo slyší její myšlenky i v těch nejtěžších chvílích.
Ráno, stojíc před zrcadlem, si Žaneta upravila bílý věnec ve vlasech. Byl to dárek od její babičky – přesně takový věnec, jaký nosila její babička při svém prvním přijímání. V tu chvíli Žaneta pocítila lehké napětí a úctu.
Věděla, že její matka, babička a dokonce i prababička kdysi prošly tímto rituálem, a každá z nich věnovala tento den svým modlitbám, přáním a skrytým myšlenkám. Nyní přišla její řada.
Když Žaneta vešla do chrámu, světlo ranního slunce hrálo na vitrážích a vybarvovalo prostor do jemných, teplých barev.
Šla uličkou a cítila se jako součást něčeho starobylého a významného, jako kdyby její kroky byly spojeny s kroky tisíců lidí, kteří sem kdysi přišli s nadějí, bolestí, radostí a očekáváním.
Vše kolem dýchalo klidem a tento pocit postupně odstraňoval její napětí.
Žaneta poklekla a složila ruce, jak ji to učili. V tu chvíli svět kolem ní jako by zmizel a ona zůstala sama s Bohem. Zpočátku nevěděla, co říct, její myšlenky byly zmatené.
Chtěla se podělit o všechno – o své obavy z budoucnosti, o radost z toho, že na ni rodiče jsou hrdí, a dokonce i o malé tajemství, které nikdy nikomu neřekla.
– Bože, – zašeptala Žaneta, cítíc, jak její srdce začíná bít o něco rychleji, – přišla jsem sem, protože vím, že jsi vždy u mě. Ale někdy mám pocit, že tě vždy necítím. Proč to tak je?
Vzpomněla si, jak jí jednou kamarádka řekla, že nikdy neviděla Boha a že možná ani nemá zájem o jejich malé životy. Tehdy se Žaneta cítila zmatená. Nerozuměla, proč lidé pochybují o tom, co ona cítí tak jasně. A teď, v tomto tichém okamžiku, hledala odpověď.
– Někdy se i já bojím, – pokračovala, – ale ty jsi přece vždycky tady, že? I když neslyším tvůj hlas?
Vzhlédla na sochu před sebou a v tu chvíli pocítila tak hluboký klid, jako by odpověď na její otázku byla právě zde. Ne ve slovech, ne ve vysvětleních, ale v tichu, které ji obklopovalo.
Žaneta zavřela oči a vzpomněla si na okamžik, kdy jí před několika týdny její matka políbila na čelo před spaním a tiše řekla: „Jsi náš zázrak.“ Tehdy pocítila také ten teplý příval v srdci.
Možná právě takto funguje Boží láska? Prostřednictvím malých chvil, prostřednictvím slov těch, kdo jsou blízko? Náhle pochopila, že právě toto je ten vztah, který je neviditelný, ale vždy hmatatelný.
– Bože, – zašeptala Žaneta znovu, tentokrát s úsměvem, – chci být blíže k tobě. Pomoz mi tě vždy slyšet – nejen tady, ale i v životě, když mi bude těžko nebo veselo.
Její srdce se naplnilo světlem a Žaneta pochopila: Bůh je s ní. Nevyžaduje od ní důkazy ani formální slova. Přijímá ji takovou, jaká je – se všemi jejími myšlenkami, obavami a malými radostmi.
Není sama. Je součástí něčeho velkého, teplého a dobrého, jako jsou objetí matky nebo babičky, které jsou vždy blízko, i když fyzicky nejsou přítomné.
Když Žaneta vstala a obrátila se ke východu, zdálo se jí, že je trochu jiná. Tento den, toto setkání, tento rozhovor – to vše zůstane s ní navždy jako tiché, ale silné světlo, které bude osvětlovat její cestu, ať už se vydá jakýmkoli směrem.
Leave a Reply