Dospělé děti mého manžela přijely na naši svatební cestu a požadovaly naši vilu – dostaly lekci
Děti mého manžela mě nesnáší. Vždy to tak bylo a pravděpodobně to tak i zůstane, ale naštěstí se můj manžel postavil na mou stranu, když viděl, jak krutě se ke mně chovají. Dal jim cennou lekci, která je nakonec přiměla k omluvě a obnově našich vztahů.
Můj manžel, Jan, je otcem tří dospělých dětí, všechny mají přes 21 let. Když jsem ho potkala, bylo to dva roky po smrti jeho manželky a byl hluboce zarmoucený. Stal se otcem velmi mladý a bohužel už po několika letech ovdověl. Rok po našem setkání mě představil svým dětem, ale naše vztahy byly od počátku velmi napjaté.
Chápala jsem, proč měli ke mně i k našemu vztahu výhrady – jsem o deset let starší než Jan. Mně je 57 let, jemu 47. Známe se více než devět let a jsme zasnoubeni čtyři roky. Po celou dobu našeho vztahu mi jeho děti ani jednou nedaly najevo, že mě přijaly.
Nastěhovala jsem se k Janovi teprve poté, co všechny jeho děti opustily domov. Ani pak jsme se však příliš nevídali, protože studovaly na vysokých školách. Přesto, kdykoli jsme se setkali, neustále mluvily o své matce a dávaly mi najevo, že jsem v jejich rodině vetřelcem. To vše navzdory mým ujištěním, že se nesnažím jejich matku nahradit.
Když mi Jan navrhl manželství, jeho děti začaly být vůči mně ještě neuctivější, ale vždy jen za jeho zády. Neřekla jsem mu to, protože jsem nechtěla vyvolat spory. Bylo mi jasné, že si už rodina prošla mnoha těžkostmi, zvlášť Jan, který musel své děti po mnoho let vychovávat sám.
Jan cítil, že musí zaplnit prázdnotu, kterou po sobě jejich matka zanechala. Pracoval dvakrát tak tvrdě, aby svým dětem zajistil luxusní životní styl, i když už dávno opustily domov.
Před několika týdny jsme měli svatbu. Byla to malá civilní ceremonie, na kterou jeho děti nepřišly, s odůvodněním, že mají důležitější povinnosti. Nebrali jsme si to osobně, protože šlo o komorní obřad. Rozhodli jsme se ušetřené peníze investovat do svatební cesty na Bahamách.
Dva dny po našem příjezdu se objevily VŠECHNY jeho děti. „Tati, strašně jsme tě postrádaly!“ zvolaly. Jedna z nich mi pošeptala do ucha: „Myslela sis, že se nás zbavíš, co?“ Ačkoli jsem byla jejich příjezdem zaskočená, provedli jsme je vilou a snažili jsme se být milí. Objednala jsem jim občerstvení, zatímco Jan připravil nápoje.
Netušila jsem, že by mohly naši svatební cestu zničit, ale téměř jsem se zhroutila, když jedno z jeho dětí řeklo: „Ty, 57 letá STAŘENO! Pořád ještě sníš o pohádce? Tahle vila je pro tebe moc luxusní. Vezmeme si ji a vy se přestěhujete do toho malého bungalovu.“
Odpověděla jsem klidně: „Prosím, nekazte to pro mě a vašeho otce. Dopřejte nám, prosím, tento čas.“
„Nikdy ti nedovolíme být šťastná. Nezasloužíš si našeho tátu a rozhodně ne tuhle luxusní vilu. Tak zmiz!“ odpověděla jedna z nich.
A pak jsme uslyšeli, jak se sklenice rozbila o podlahu. Jan stál jen pár kroků od dveří, celý rudý vzteky.
„TO SI DĚLÁTE LEGRACI?!“ zakřičel. Byl to hlas, který jsem nikdy předtím neslyšela – tak plný hněvu, že jeho děti zůstaly ohromeně zticha.
„Dal jsem vám všechno, finančně vás podporoval, a takhle se mi odvděčíte? Neúctou k mé ženě? A to během naší svatební cesty?“ vybuchl Jan.
Děti se začaly vymlouvat, ale Jan je přerušil: „Dost! Už mám plné zuby vašeho arogantního chování. Myslíte si, že sem můžete přijít a něco požadovat? Opravdu jste si myslely, že nevím, jak se k mé ženě chováte? Pokaždé jsem to přehlížel v naději, že se změníte. Ale teď je tomu konec.“
Vytáhl telefon a zavolal. Během několika minut dorazila bezpečnostní služba vily. „Vyveďte je ven. Už tady nejsou vítány,“ řekl.
Strážní je vyvedli, jejich tváře byly směsí šoku a ponížení. Protestovaly, ale Jan zůstal pevný. „Nikdy už nebudete projevovat neúctu ani ke mně, ani k mé ženě. Berte to jako svou lekci úcty a odpovědnosti.“
Jan neváhal. Okamžitě zavolal do banky a zablokoval všechny jejich kreditní karty, čímž je přinutil postavit se na vlastní nohy. Jasně jim ukázal, že jejich chování má důsledky.
Následující měsíce byly těžké. Po mnoho let byly zvyklé žít na účet svého otce. Bez jeho podpory se musely přizpůsobit, ale nakonec začaly chápat hodnotu odpovědnosti a úcty.
Jednoho večera nám všechny zavolaly. „Tati, omlouváme se,“ řekly. V jejich hlasech byla slyšet upřímná lítost. „Mýlily jsme se. Můžeme začít znovu?“ Jan se na mě podíval, slzy v očích. „Samozřejmě,“ odpověděl. „Vždycky můžeme začít znovu.“
A tak, pomalu, obnovili své vztahy. Rozhodné činy Jana během naší svatební cesty nejen ochránily náš výjimečný čas, ale také daly jeho dětem lekci, na kterou nikdy nezapomenou. Ačkoli cesta byla obtížná, nakonec nás všechny sblížila.
