Když mi bylo něco málo přes třicet, napsala jsem si první dopis. Tehdy jsem si ani nedokázala představit, že se to stane tradicí na celý život. Život mi připadal příliš bouřlivý, někdy nepochopitelný a příliš složitý.
Nevšela jsem, jak se vypořádat se všemi otázkami a obavami, které ve mně zuřily. V prvním dopise jsem shrnula vše, co jsem nemohla říct ani svým nejbližším: pochybnosti, naděje, nevyřčené sny.
Napsala jsem jej a schovala do krabice, hluboko ve skříni, s myšlenkou, že jej možná jednou znovu otevřu. Tehdy jsem si ani nemyslela, že o desítky let později budu sedět s celou krabicí těchto dopisů.
Od té doby jsem každý rok na konci prosince sedla ke stolu, vzala list papíru a napsala další dopis pro sebe. Zpočátku to vypadalo zvláštně, téměř naivně. Kdo by si pomyslel, že psaní dopisů sobě samé se stane jakýmsi rituálem, malým oknem do duše?
Postupem času jsem se stala upřímnější. V každém dopise jsem shrnovala rok, přemýšlela nad chybami, stanovovala cíle. Psala jsem si rady, slova podpory a někdy i výtky. Sdílela jsem to, o čem jsem nemohla mluvit s ostatními.
Roky plynuly a má krabice s dopisy se plnila. Jeden z nejtěžších okamžiků v mém životě přišel, když mi bylo něco přes čtyřicet. Napsala jsem tehdy, že jsem unavená z boje o pozornost a lásku blízkých, unavená z toho, že mé snahy zůstávají neoceněné.
V té době jsem prožívala manželskou krizi a zdálo se mi, že můj vztah už nelze zachránit. Psala jsem si, že musím být silná, že musím pamatovat na to, proč to všechno snáším, ale také jsem si přiznala, že jsem unavená být silná. Tyto dopisy se pro mě staly přítelem, kterému jsem mohla svěřit všechno, aniž bych se bála odsouzení.
Uplynulo několik desetiletí a letos jsem oslavila 58. narozeniny. Nedávno jsem vytáhla starou krabici, pokrytou prachem a vzpomínkami, a rozhodla jsem se, že je čas si tyto dopisy z minulosti přečíst.
Dopisy byly různého formátu: někdy malé poznámky na kouscích papíru, někdy dlouhé zpovědi. Jeden po druhém jsem otevírala a četla slova té, kterou jsem kdysi byla, jako bych se setkávala se zapomenutými částmi sebe samé.
První reakcí byl lehký smutek smíchaný s nostalgií. Usmívala jsem se, když jsem četla, jak jsem ve 35 letech psala o budoucnosti, o odvážných plánech a ambicích. Ale brzy jsem pochopila, že tyto dopisy nejsou jen vzpomínky. Jsou portrétem mého života, ale také odrazem cesty, kterou jsem prošla.
Jeden dopis mě zvlášť zasáhl. Byl napsán, když mi bylo 40. V té době jsem procházela krizí, bojovala za svůj vztah, budovala kariéru, vychovávala děti a snažila se neztratit samu sebe.
Byly tam řádky, které mě zasáhly až do morku kostí: „Zasloužíš si štěstí a klid. Dovol si milovat a být milována bez obětí.“ V té chvíli jsem si již začínala uvědomovat, že bych se měla víc ocenit, ale má obětavost byla silnější. Teď, když tyto řádky čtu znovu, uvědomila jsem si, kolik let mi trvalo, než jsem je skutečně přijala.
V jiném dopise, když mi bylo 50, jsem psala, jak jsem se začala radovat z maličkostí. Psala jsem si, jak si užívám ranní procházky, jak se učím ocenit okamžik.
Psala jsem o tom, jak mě těšily první jarní květy, vůně kávy ráno, dokonce i krátká setkání s dětmi, které již žily svým vlastním životem. „Pokud se nenaučíš radovat z těchto prostých věcí, jednoho dne pochopíš, že život ti protekl mezi prsty.“ V té době jsem již tušila, že život není ve velkých úspěších, ale v těchto jednoduchých chvílích.
Další dopis, napsaný v těžkém období rozvodu, když mi bylo asi 45 let, mě rozplakal. Psala jsem si, že musím pustit bolest, že se nemohu držet toho, co dávno ztratilo smysl.
Snažila jsem se podpořit, ale zároveň jsem cítila hořkost při uvědomění, že všechno, co jsem budovala, se rozpadlo. Ale právě tyto řádky mi připomněly, že jsem vždy byla silnější, než jsem si myslela.
Teď, když sedím u stolu, uvědomuji si, že tyto dopisy nejsou jen moje myšlenky a prožitky. Je to dialog se sebou, rozhovor, který jsem vedla v každé etapě svého života. Pomáhají mi vidět nejen mé chyby, ale i tu cestu, kterou jsem prošla. Tyto dopisy mi vrátily části mne samotné, na které jsem možná zapomínala, když jsem šla dál.
Dnes, když mi je téměř 60 let, píšu si nové dopisy, ale již s jiným poselstvím. Děkuji sobě za všechno, co jsem dokázala překonat, za chyby, které mi pomohly stát se moudřejší, a za radostné chvíle, které mému životu daly smysl. Už se nebojím psát si, že být šťastná je právo, které jsem si zasloužila.
Nedávno jsem si napsala další dopis, a tentokrát byl plný ne snů o budoucnosti, ale vděčnosti za každý prožitý den.
Leave a Reply