Dopis starší ženy, která je zavřená v domově důchodců
Moje milá dcero…
Píšu ti tento dopis třesoucí se rukou. Nevím, jestli se k tobě dostane a zda si ho přečteš. Nevím ani, jestli si na mě vzpomeneš. Občas mi připadá, že jsem si to celé vymyslela: tvé dětství, náš domov, jak jsi se učila chodit a jak jsi se schovávala za moji sukni před bouřkou… Ale všechno tohle bylo. Bylo skutečné. Bylo to mým životem.
Jsem tady už devátý měsíc. V domě, kde je všechno čisté, upravené a podle pravidel. Jenže z nějakého důvodu je tady tak zima. Ne od teploty — ale od ticha. Od toho, že se nikdo nedívá do očí. Od toho, že si každý den oblékám čistou halenku a češu vlasy, doufajíc, že třeba přijdeš. Že přijdeš, jako dřív, s koláči, s tvým smíchem, s vůní parfému a tabákového kouře z kabátu. Ale ty nepřicházíš.
Chápu to. Máš svůj život, své starosti, rodinu, práci… Nemám ti to za zlé. Jen se mi stýská. Stýská se mi až k bolesti. Občas v noci mám pocit, že slyším, jak mě voláš: “Mami!” — a vstávám, jdu ke dveřím… Ale to je jen vítr. Nebo mé srdce, které stále doufá.
Pamatuješ si, jak jsem ti četla pohádky před spaním? Nemohla jsi usnout bez “Louskáčka”, a tak jsem ho četla stále dokola, dokud jsi nezačala pravidelně dýchat. A pak jsem na tebe dlouho koukala a přemýšlela, jak jsi krásná. Jak vyrosteš. Snila jsem, aby tvůj život byl šťastný. A pokud kvůli tomu jsem musela pracovat na tři směny, pracovala jsem. Pokud jsem neměla jíst, aby jsi mohla jet na tábor — nejedla jsem. Nikdy jsem toho nelitovala.
A teď sedím u okna. Celé dny. Sleduji, jak listí padá ze stromů. Jak umírají. Jeden za druhým. A myslím si — tak to jsem i já. Už skoro spadla. Už téměř nepotřebná. Jen vzpomínka mě drží na větvi.
Občas sem přicházejí dobrovolníci. Mladí, hluční. Říkají, že jsme — “zlatý fond národa”. Usmívají se a dávají mandarinky. A já se usmívám na oplátku. Protože před nimi nelze plakat — bojí se. A jak jim vysvětlit, že bolest není ze stáří? Ale z toho, že jsi živá, ale zapomněli na tebe.
Nezlobím se. Opravdu. Jen bych si přála ještě alespoň jednou tě obejmout. Položit tvoji hlavu na svá kolena. Projet rukou tvými vlasy. Říct, že jsem byla vždycky s tebou — i když jsi měla pocit, že jsi sama. Modlila jsem se za tebe každý den.
Víš, tady nedávno zemřela teta Zina. Ráno nepřišla na snídani. Nikdo si toho hned nevšiml. Až večer. Odnesli ji — a tím to bylo. Jako by nikdy nebyla. A přece měla syna. Pěkného, vysokého. O Velikonocích jsme si prohlíželi fotky. Ale také už dlouho nepřijel. Jenom řekl po telefonu: “Nemám čas, vždyť se o ni tam staráte…” A pak, když zemřela, ani nepřijel.
Je mi tak strašně smutno, dcero. Bojím se, že se mnou to bude stejné. Že zmizím — a ty se o tom dozvíš náhodou, za měsíc. Nebo se to vůbec nedozvíš.
Jestli přeci jen přečteš tento dopis… Prostě přijeď. I kdyby jen na pět minut. Podívej se mi do očí. Nebudu plakat. Nebudu vyčítat. Prostě chci vědět, že jsem ti stále ještě potřeba. Že jsem byla dobrou mámou.
S láskou, tvoje máma
Anna, 88 let.
