Domluvili jsme se se sestrou, že jí dám polovinu za rodičovský dům, peníze vzala s radostí, ale pak se znovu objevila

Moje sestra mě dostává k šílenství. Nevím, jak je to u vás, ale u nás jsou vztahy mezi příbuznými dost silné, a nemohu je jen tak ignorovat. I přes to, že jsem se z vesnice odstěhoval před 20 lety. Přesto některé vesnické zvyky mě dnes nejenže rozčilují, ale vyvádějí z míry.

Krátce řečeno, od rodičů nám s Marinou zůstal dům na vesnici. Krásná stavba z kvalitních cihel, a hlavně vzpomínky. Vzpomínky na minulé časy, dětství, na mámu a tátu.

Ale žít v něm se sestrou nemohu: mám svou rodinu, ona má svou. Takže bylo třeba tuto otázku nějak vyřešit. A abych dům neprodal, navrhl jsem Marině, že její podíl vykoupím během několika let. A sám jsem se rozhodl udělat malou rekonstrukci a nastěhovat tam dceru. Tehdy ještě teprve přemýšlela o sňatku.

Zdálo by se, že je to vlastní sestra. Dospělý, rozumný člověk. Souhlasila se všemi podmínkami, samozřejmě, že jsme spolu nic oficiálně nepodepisovali. Komu jinému důvěřovat, než těm nejbližším? Ale to, co nás, vesnické, podvádí, jsou chytré zákony, ze kterých si vždy můžete něco pro sebe vytáhnout. Jen je třeba vědět, kde zatáhnout.

Já se věnoval svým záležitostem, sestra zase svým. Jenže zatímco moje rodina je zvyklá na tiché bytí, Marina a její bývalý nevydrží ani dva roky, aniž by se nerozjeli. Láska, jakože.

Vášnivá, ano. V jejich věku. Zkrátka, ségra to neměla jednoduché. A od manžela odešla přímo k nějakému svému “starému známému”. A já co? Nepotřebuji vědět vše o ní, ale kdyby moje žena odešla k nějakým známým, tak bych to jen tak nenechal.

Přesto od svého kamaráda Marina odešla už po několika měsících. O čemž, bez ostychu, mi řekla. Tu přítelkyni jsem už znal osobně. Uplynulo trochu času a od své přítelkyně Marina také odešla. Ale stále neztrácela bojového ducha, patrně jí zbývaly nějaké peníze, které jsem jí dal za její polovinu domu. Na jedné straně jsem chápal, že dlouho jí nevydrží, ale na druhé — usmířit je s manželem jsem také neměl v úmyslu.

Jednoho dne mi zatelefonovala dcera. Je už vdaná, žije v rodičovském domě… Ano, asi jsem nedokázal udržet tajemství. Sami jste to už pochopili, ale ano: Marinka přijela ke své neteři s manželem a začala vyžadovat koutek v „jejím vlastním domě“.

Měl jsem takovou myšlenku, ale nemyslel jsem si, že by to mohlo nabrat takovýto spád. Když jsem přijel, očekával jsem, že vyvolám hádku a dokonce s hanbou sestru z našeho bývalého domu vykopnu. Ale… Všechno nešlo podle plánu.

Představte si vesnický dům, spoustu lidí a uprostřed toho všeho plačící dospělá žena, v jakémsi odrbaném oblečení, které ve městě určitě neměla, ani nevím, odkud je vzala. S fotografií naší rodiny v rámu, plazí se po kolenou, brečí a křičí na celou vesnici, že ji podvedli, vyhnali a nechali nahou a bosou. Zatímco její vlastní neteř ji nepouští přes práh. Ale hlavním neřádem jsem se samozřejmě stal já. Protože jsem jí sebral bydlení, podvedl a tak dále.

Někdo by řekl: je to obyčejná blázen. Jiní by si poklepali ukazováčkem na spánek a šli by po svých. Ale tady je vesnice. A pro mě to znamená, že situace je kritická. Zaprvé, vesničané jsou vždy zvědaví. Jiná zábava téměř není.

A tady — nejen, že je to zajímavé, ale i játra netrpí. A zadruhé, naši, třebaže vzdálení, ale přesto příbuzní. Ti si to nenechají ujít. Samozřejmě se postaví na stranu „poškozené“.

Takže. Teď jsem zlý starší bratr, který vyhodil sestru z jejích rodinných zdí. Moje dcera je frajerka, která pobývá na cizím území a snaží se vybudovat své štěstí na tetině smůle.

Její manžel — ani nevím, měšťák, myslím, tady se narodil. Což je celkově to nejhorší. A někdo něco musí udělat. Dokonce přivolali místního policistu. Nadávali na mě, ale co bylo legrační, nikdo Marinu k sobě nepozval. Ani na těch pár dní, co přijede za mou dcerou či proč vůbec.

Kdyby to nebylo pro příbuzné, ignoroval bych to: ať se zeťák postará. Ale kvůli všemu tomu zmatku ani nevím, co dělat. Měl bych jít k soudu? Když nic jsme oficiálně nedokumentovali, prohrál bych.