Dnes mu bylo 90 let, ale nikdo si na něj nevzpomněl, ani děti, ani vnoučata…

Ráno v malém sídlišti, kde domky stojí v řadách podél upravených chodníků, bylo překvapivě klidné. Slunce sotva vyšlo nad střechami, když Lukas vstal z pohovky a přešel malý obývací pokoj, aby si uvařil čaj. Jeho kroky byly pomalé, omezené časem a lehkým třesem v kolenou. Ale tenhle den cítil zvláštní vzrušení — vždyť mu bylo 90 let.

Oblékl si svůj nejlepší svetr, vyšitou ozdobou z rezavých nití. Právě v tomhle svetru kdysi vítal hosty, když za ním vnoučata přijížděla na prázdniny. A nyní, hledíc na svůj odraz ve skříni v kuchyni, Lukas přemýšlel o tom, jak rychle letí čas. Jakoby to bylo včera, když tato vnoučata pobíhala po dvoře, smála se a hlučně hrála na schovávanou. A dnes… kde jsou?

Ticho v domě bilo do uší. Na stole ležela miska s koláči, které si ještě večer připravil, náhle si myslel, že někdo určitě přijde na návštěvu. Ale telefon nezvonil. Hodiny na zdi lhostejně odměřovaly údery: osm… devět… deset… Lukas pomalu přešel k oknu, upřeně se díval na ulici, doufajíc, že uvidí nějaké auto nebo alespoň známé siluety. Před několika lety v tento den zněly přání a smích, děti ho pevně objímaly a vnoučata natahovala ruce, těšící se, že si kopnou fotbalový míč v zahradě.

Ale rodiny, stejně jako ptáci, se rozletí: někteří odjeli studovat, někteří pracovat, někteří mají nové starosti a problémy. Lukas chápal, že nikdo nemusí být stále nablízku. Ale právě dnes, v den, kdy mu je devadesát, přesto doufal. Doufal jako matka, co čeká syna z armády, jako zamilovaná dívka, co čeká milovaného na večerní stanici.

K obědu se pocit opuštění stal ještě tísnivějším. Třesoucí se od mírného chladu se Lukas rozhodl trochu projít po zahradě — staré svaly bolely a duši sužoval zvláštní pocit prázdnoty. Na záhonech už dávno nerostla zelenina, sám se o ně nemohl starat jako dříve. Pár uschlých keřů růží a osamělá jabloň nesly stopy odcházejícího života. Vzpomněl si, jak zde kdysi bývala oslava: děti běhaly mezi větvičkami, sbíraly jablka, a vnoučata se smála jeho příběhům o „mladých letech“.

Den se táhl nekonečně. Když se slunce začalo klonit k západu, Lukas se vrátil do domu a postavil konvici na sporák. Nu což, nikdo nezavolal, takže ani nepřijedou. Možná zapomněli v shonu důležitých věcí. Možná si mysleli, že je dost dospělý, aby přečkal slavnostní den sám. Nebo si myslí, že pro starce to není tak důležité. Snažil se najít omluvu, ale hluboko v duši rozuměl: lidé příliš často odkládají setkání, domnívajíce se, že mají ještě čas… A čas, jak se ukázalo, utíká ještě rychleji, než jsme čekali.

Klepání na dveře při soumraku zaznělo tak nečekaně, že se Lukasovi na okamžik zatočila hlava. Spěšně sundal konvici z ohně, zamířil do předsíně a otevřel dveře. Na prahu stála sousedka — Amélie, žena kolem čtyřiceti, která se nedávno přestěhovala do této čtvrti. V rukou držela malou krabičku ovázanou slavnostní stuhou. „Dobrý večer, pane Lukáši. Já… eh… omlouvám se, že tak pozdě, ale dnes je přece váš narozeninový den, že?“ řekla, lehce rozpačitá.

Srdce Lukasovi se stáhlo: někdo si vzpomněl. Ne děti, ne vnoučata, ale sotva známa žena, která viděla jeho osamělou postavu a pochopila, co to znamená dožít se pozdního stáří bez blízkých kolem. Mlčky přikývl, pozval ji do domu. Amélie položila krabičku na stůl. Uvnitř byl malý dort s číhající svíčkou a kartička s nesmělým nápisem „Všechno nejlepší k narozeninám“. Žena tiše usmála: „Napadlo mě, že vás to potěší.“

Lukas pocítil, jak se mu na očích objevují slzy, ovšem ne z hořkosti, ale z nečekané vděčnosti. Opatrně otevřel krabičku, podíval se na dort a představil si, jak někde daleko žijí a dýchají jeho vnoučata, dospělé děti. Možná jim nezbyl čas, možná odvaha se vrátit, pohledem na svého otcova oslabení. Ale už nechtěl nikoho soudit. Ano, nezavolali, možná zapomněli nebo prostě nenalezli sílu. Ale on — našel sílu žít, dokud jeho srdce ještě bije.

Když Amélie odešla, Lukas přiblížil zapálenou svíčku k obličeji, ucítil její slabé, ale tak teplé záře a zavřel oči. Slzy přesto sklouzly po tvářích — za tento dlouhý den pocítil hořké osamění. Ale na závěr dne došlo k malému zázraku: někdo cizí si na něj vzpomněl a to bylo důležitější než všechno, co si od rána snažil vsugerovat. Svíčka hořela na krátko, ale její světlo stačilo, aby roztavilo temnotu v duši starce.

Tak zůstal Lukas sám na své devadesáté narozeniny — ale už bez té pohlcující prázdnoty. Pochopil, že někdy pro jiskru tepla a naděje stačí, když někdo, i skoro neznámý, projeví účast. A třebaže děti a vnoučata nepřišli, život mu věnoval tichou, ale silnou lekci: nikdy není pozdě rozsvítit v něčím domě světlo i jen malou svíčkou.