Dívka si koupila starý kufr na bleším trhu a objevila uvnitř dopisy, které neměly být přečteny

Anna milovala bleší trhy. Přitahovaly ji věci s příběhem, předměty, ve kterých se skrývaly vzpomínky a osudy jiných lidí. Ten den se procházela mezi stánky plnými zboží, když si ho všimla – starého otlučeného kufru, který ležel mezi hromadou nepotřebností. Byl z tmavé kůže, sponky pokryté rezem, ale právě v tom mělo něco svou přitažlivost. Prodavač jí řekl, že kufr našli na půdě starého domu, který měl být zbourán. Bez dlouhého přemýšlení si ho Anna koupila, aniž by se podívala, co je uvnitř.

Doma, když odemykala zámek, čekala, že najde staré oblečení nebo nějaký bezcenný harampádí. Ale uvnitř ležela jen hromádka dopisů, převázaná vybledlou stuhou. Papír byl zažloutlý, na některých místech se inkoust rozmazal. Její prsty zaváhaly – dopisy byly osobní. Neměly být čteny cizími lidmi. Ale něco hluboko v ní ji nutilo zjistit, čí příběh zůstal uzamčený v tom kufru.

Anna rozbalila první dopis. „Milovaný, čekám na tebe každý den…“ stálo v úvodu. Řádky byly plné stesku a něhy. Žena psala o tom, jak uběhlo léto, jak na zahradě rozkvetly jabloně, jak na jaře přilétají ptáci, ale hlavně – jak moc čeká na odpověď. Další dopis byl napsán stejným rukopisem, ale už z něj zaznívala starost. „Proč mi neodpovídáš? Uplynuly tři měsíce… Nevím, jestli ti přišel aspoň jediný z mých dopisů.“

Dopisů bylo mnoho. V každém blikala naděje, která se postupně vytrácela. V posledních řádcích žena psala: „Už nevím, jestli ti mám dál psát. Možná už to nikdy nepřečteš.“ Anna cítila, jak jí sevřelo srdce smutkem. Chápala, že tyto dopisy svého adresáta nikdy nenašly.

Rozhodla se pokusit zjistit, komu patřily. Několik dní pátrala v městských archivech, vyptávala se starousedlíků, ukazovala fotografie obálek v místní knihovně. Nakonec ji jedna starší paní podle rukopisu poznala. „To psala Marie. Její snoubenec odešel do války a už se nevrátil. Čekala na něj celý život. Říká se, že mu psala dopisy, i když už věděla, že neodpoví. A pak se kufr s nimi ztratil…“

Anna dlouho hleděla na dopisy. Teď už znala jejich příběh. Neměly být přečteny – ale možná měly být nalezeny? Ten večer se vydala na starý hřbitov, našla jméno vytesané do kamene a nechala tam zažloutlé stránky. Tam, kam vždycky patřily.

Uteklo několik dní, ale Anna nemohla Mariin příběh dostat z hlavy. Jaké to je – čekat na někoho, o kom víte, že už se nikdy nevrátí? Představovala si, jak Marie rok za rokem chodila k poštovní schránce s nadějí na odpověď, která nepřijde. Jak hleděla na jiné ženy procházející se s manžely a přemýšlela – co když je přece jen naživu, jen se nemůže vrátit?

Vrátila se na hřbitov. Na místě, kde nechala dopisy, ležela bílá růže. Anna ji vzala do rukou, přivoněla – vůně byla svěží, ale s jemnou hořkostí. Někdo o těchto dopisech už věděl. Někdo tam přišel po ní.

A najednou si uvědomila – vždyť každý dopis měl svého adresáta. Co když někde existují potomci toho muže, kterému byly určeny? Co když i oni žijí v nevědomosti, s prázdnotou, kterou by mohl tento příběh zaplnit?

Anna se rozhodla to zkusit. Vzala poslední dopis, na kterém bylo napsáno jméno adresáta, a vydala se do městského archivu. Hodiny zkoumala seznamy vojáků, staré dokumenty. A nakonec našla – jméno, které se shodovalo s tím z dopisu. Muž se z války nevrátil, ale měl bratra. Jeho rodina žila ve stejném městě.

O několik dní později stála Anna před dveřmi starého domu. Otevřela jí žena kolem šedesátky. Anna jí podala obálku:

– Našla jsem tyto dopisy. Patřily vaší rodině.

Žena vzala obálku třesoucíma se rukama, otevřela ji a očima přejela po řádcích. Její oči se zaplnily slzami.

– Moje babička vždycky říkala, že můj dědeček odešel do války a už se nevrátil. Ale nikdy o těchto dopisech nemluvila. Děkuji… Děkuji, že jste je přinesla.

Anna přikývla. Cítila, že udělala správnou věc. Příběh, na který se mělo zapomenout, znovu získal svůj hlas. A teď dopisy konečně našly ty, kterým byly určeny.