Dítě si přálo něco na starém mostě, házelo do vody mince – a jednoho dne dostalo odpověď

V městském parku, mezi stromy a rybníčkem, stál starý dřevěný most. Byl úzký, s oprýskaným zábradlím a vrzajícími prkny, ale měl jednu zvláštnost: děti věřily, že když hodí minci do vody a něco si přejí, jejich přání se splní.

Max, osmiletý kluk s neposednými vlasy a tichým hlasem, chodil na ten most skoro každý den. Stál na kraji, držel minci v dlani, šeptem vyslovil svoje přání – vždycky jedno a totéž – a hodil ji do vody. Potom bedlivě sledoval kruhy, které se tvořily na hladině, jako by čekal na odpověď.

Jeho přání bylo jednoduché: «Ať je táta zase doma.» Jeho otec pracoval v jiné zemi, volal jen zřídka, a s každým měsícem byl čím dál „vzdálenější“. Máma říkala, že to někdy tak je, že dospělí musí odjet. Ale Max na most přesto chodil dál.

Jednoho dne, za šeďavého listopadového dne, znovu hodil minci. Ale když se chystal odejít, všiml si složeného lístečku papíru připevněného javorovým listem na zábradlí. Opatrně ho vzal a rozložil.

Na lístku byl obrázek. Kluk na mostě a velká dlaň natažená k němu z mraků. Dole bylo jemně napsáno: «Slyším tě. Nepřestávej.»

Max se rozhlédl. Nikdo. Jen vítr si pohrával s listím. Přitiskl lístek k hrudi a rozběhl se domů.

Od té doby pokaždé, když hodil minci, nechával na mostě vzkaz. «Dneska jsem dostal jedničku», «Stýská se mi», «Viděl jsi můj obrázek?» – a pokaždé našel odpověď. Krátkou, laskavou, bez podpisu. Vedle lístku byl vždy také malý dárek – usušený květ, bonbón, tužka, nebo třeba složený papírový jeřáb.

Maminka si všimla, že Max se zklidnil. Zase se začal smát. Občas šla s ním, ale držela se opodál, aby Max mohl být na mostě sám.

O měsíc později přinesl domů dopis. Opravdový, s poštovní známkou. Od táty. Uvnitř byl ručně psaný list. Táta psal, že se vrací. Že jeho kontrakt skončil a už má koupenou letenku. Že se mu moc stýská. Že snil o tom, jak asi Max vyrostl.

Max se na dopis díval a pak – na svou krabici se vzkazy z mostu.

– Myslíš, že je to on? – zeptal se maminky.

Objala ho.

– Myslím, že to jsi ty. Věřil jsi. A někdy je víra ta nejsilnější lávka.

Max šel na most znovu. Tentokrát už bez mince. Jen s jedním posledním vzkazem:

«Děkuju. Dočkal jsem se.»

Vedle vzkazu nechal malou dřevěnou figurku kluka. Pro případ, že si tam někdo jiný bude chtít něco přát. Aby věděl, že se někdy přání plní. Obzvláště – když je někdo uslyší.